Většina z nás si bez ní nedokáže horké letní dny ani představit. Nanuk, kopečková, vodová, točená, špachtlová, kupovaná nebo domácí, s příchutí ovoce, ořechů, čokolády nebo třeba máku, kávy či alkoholu.
Zmrzlina je zkrátka jednou z nejoblíbenějších českých sladkostí. Kde se vlastně ale tato osvěžující pochoutka vzala?
Její původ je, jak už to tak u těch nejlepších věcí bývá, lehce nejasný. Pravdou je, že předchůdkyně zmrzliny byla oblíbená již u starověkých Egypťanů a Řeků, ti konzumovali malé porce ledu přelité ovocnou, nejčastěji hroznovou šťávou. Na území dnešní Číny a Mongolska byly zase oblíbené ledové mléčné nápoje, předchůdci dnešních milkshaků. Svou troškou do mlýna samozřejmě přispěli i Arabové, ti měli v oblibě právě mléčnou zmrzlinu, kterou jako první začali sladit cukrem. Sladkou a zároveň osvěžující dobrotu si pak mohli vychutnávat všichni od Bagdádu až po Damašek zhruba od 10. století a to nejen v původní verzi, ale i dochucenou ovocem, ořechy či medem.
Pokud si myslíte, že jsou stroje na zmrzlinu výdobytkem posledních desetiletí, nemáte tak úplně pravdu. První zmínka o „přístroji“ vyrábějícím zmrzlou směs za pomoci ledku, který namražoval ledovou drť ochucenou ovocnými sirupy, pochází již ze starověké Číny. Z Číny se ostatně měla předchůdkyně zmrzliny dostat také do Evropy, dovézt ji sem měl legendární italský mořeplavec Marco Polo.
Rozmach mražené pochoutky na starém kontinentu byl ale spíše pozvolný. Na francouzský dvůr se dobová verze ovocného sorbetu dostala díky osobnímu kuchaři Kateřiny Medicejské, kterého si s sebou královna přivezla z rodné Florencie. Naopak anglická šlechta první zmrzlinu ochutnala údajně až v 17. století zásluhou kuchaře DeMirca, který sladkou sněhovou směs připravil na hostinu pořádanou králem Karlem I. Stuartem. U dvora byli z dezertu natolik nadšeni, že král údajně nabídl kuchaři 500 liber ročně za to, že svůj tajný recept udrží tzv. pod pokličkou, aby jediným místem, kde by lidé mohli netradiční dezert ochutnat, byl pouze královský dvůr. Tajemství se samozřejmě nepodařilo utajit navždy, první tištěný recept na zmrzlinu se objevil již v roce 1719 v kuchařce napsané Angličankou Mary Ealesovou. To už byla zmrzlina ale běžnou součástí sortimentu evropských kaváren.
Po Vídni, Paříži a Londýně, si na své přišla i Praha, i když z více než stoletém zpožděním, u nás jako první začal zmrzlinu vyrábět kavárník Philipp Paska ve svém podniku na Novém městě Pražském. Dezert se tak postupně začal stávat součástí evropské „sladké gastronomie“ a výrobci a kavárníci se předháněli, kdo přijde s lepší recepturou. V roce 1923 se pak v Londýně poprvé objevily tradiční stánky s kopečkovou zmrzlinou, které u nás momentálně zažívají obrovský boom. Ve stejném roce pak byla v Praze otevřena i kavárna Lloyd (pozdější bufet Moskva), která disponovala nejmodernějším chladícím strojem a stala se tak Mekkou všech milovníků sladké dobroty.
Mražené dezerty se samozřejmě dostaly i za velkou louži a v roce 1851 byla v Baltimoru zahájena vůbec první průmyslová výroba zmrzliny. Amerika je domovem i všemi milovaného nanuku Eskyma, jehož recepturu si v roce 1922 nechal patentovat dánský imigrant Christian Nelson. Výroba „eskymáckého koláče“ jak se někdy nanuku přezdívalo, se následně přesunula do Francie a Německa, odkud se rozšířila po Evropě. V Česku se pak roce 1938 objevila obdoba Eskyma, kultovní NANUK, který stvořil Jaroslav Vašata. Od 50. let se u nás průmyslová výroba zmrzlin začala postupně rozmáhat. Mezi tradiční zmrzliny patří Polárka, Míša nebo Mrož.
Dnes můžete vybírat z nepřeberného množství českých i importovaných mražených zmrzlin, které se obvykle skladují při teplotě -18°C a nižší. Na rozdíl od svých tradičních předchůdců obsahují dnešní nanuky notnou dávku stabilizátorů a barviv, příznivci zdravé stravy tak musí pečlivěji vybírat. Najdou se ale i varianty bez laktózy, cukru i tzv. clean produkty, zkrátka a dobře, co se týče zmrzliny, přijde si každý na své.
Zdroj info: Metodický portál RVP, Chutné pokrmy, Frigomat
Zdroj foto: Pixabay
