Drážďany nejsou jen o nakupování, mají také bohatou historii

Autor:

Když se řeknou Drážďany, nutně to nemusí znamenat jen Primark. Přijde mi, jako by Drážďany znal každý právě jen pro tento obchod. Přitom mnoho lidí ani neví, o jaké krásy přichází. Drážďany jsou centrem mnoha staleté krásy architektury a umění.

Spontánní výlet bývá tím nejlepším, i když jeden z nás musí vědět, kam jede. Pro toho druhého je to alespoň pěkným překvapením. Z Prahy do Drážďan je to co by kamenem dohodil. Pouhých 150 kilometrů a většinou ještě po dálnicích. Snová cesta. Zatímco někdo jiný řídí, mně se dostává to výsostné právo, kochat se okolní krajinou. Přestože jsem tudy jela už nesčetněkrát, nikdy mě to neomrzí. Kousek za Prahou se začne rýsovat velký kopeček uprostřed ničeho. Ano, máte správné tušení, jedná se o horu Říp. Dle pověsti právě z tohoto kopečku pohlédl praotec Čech a rozhodl se, že se zde usadí. Škoda, že nepopošel trochu dál k jižnímu moři, že ?

Za pár desítek minut později se už ocitáme na hranicích s Německem, projedeme jimi velice pomalu, tak jak nám posazené značky dovolují. Jakmile se ale dostaneme do bezpečné vzdálenosti, noha mého řidiče šlape na pedál jak divá. Nacházíme se na německé dálnici, kde není omezená rychlost. Krajina se najednou začne ztenčovat do jednolité barvy a my uháníme jak o závod do našeho cíle, tam se také dostáváme přibližně za půl hodiny.

Je krásný sluneční den, který přeje k projížďce bez střechy, a tak se i na okraji města stává. Když projedeme město, dojedeme do obchodního centra Altmarkt galerie, kde v podzemních garážích necháme naši střelu zaparkovanou. Na prohlídku města se tedy vydáváme pěšky.

Pojďme si nejdříve povědět nějaké obecné informace o městě. Drážďany jsou hlavním městem svobodného státu Sasko. Počet obyvatel čítá přes půl milionu. Toto město je velmi významné, neboť je to centrum kultury a umění, nachází se zde více jak 50 muzeí a 35 divadel. V průběhu 2. světové války se Drážďany staly jedním z nejbombardovanějším místem Německa, ostatně to lze spatřit na restaurovaných částech centra. Tak, aby historie nezůstala zapomenuta. Město tak muselo být znovu od základu postaveno.

Vraťme se ale k našemu výletu. Díky tomu, že jsme parkovali v Altermarketu, tak potom, co jsme vylezli na povrch, jsem se ocitli uprostřed velkého náměstí. Naše kroky vedou dál přes silnici do historického centra. Netrvá dlouho a dostaneme se do Auguststrasse, kde se nachází jedna velmi zajímavá a dlouhá stěna. Na této stěně je vyobrazený takzvaný Fürstenzug. Jedná se tedy o vyobrazení jednotlivých saských králů chronologicky po sobě. Začíná to hrabětem Konrádem, tedy 12. století a končí až Jiřím I. Saským, tedy 20. stoletím. Pokud pokračujete touto cestou dostanete se až k Fraunkirche, česky Kostel Panny Marie. Nachází se uprostřed náměstí a jeho munumentnost je opravdu skvostná. Kostel je postavený v barokním stylu. Zajímavostí je, že to byla jedna z těch budov, ze které po náletech v 1945 roku, zůstali jen trosky, teprve až v roce 1991 začala jeho rekonstrukce a až za dlouhých 14 let se dokončila jeho původní podoba. Před kostelem můžete zahlédnout sochu Martina Luthera.

Netrvá dlouho a dostáváme se do centra samých zajímavých budov, která působí gotickým stylem a doslova berou dech. Cestou míjíme kostel Nejsvatější Trojice, zde se na chvíli zastavíme, uprostřed protínajících se ulic stojí piano, na které nějaký muž právě hraje. Je to božské. Stát uprostřed takové historie a slyšet tóny Mozarta. Slast pro moje uši. Nebojíme se prozkoumat okolí a vydáváme se ke schodům, které vedou do malého parčíku, ze kterého lze dohlédnout až na druhou stranu Labe. Chvíli si užíváme výhled, než se vydáváme zase o kus dál, kde nás za malý moment přivítá Státní opera. O několik desítek metrů dál už se majestátně činí Zwinger.

Zwinger byl palác postavený na rozkaz saského krále Augusta II., palác je nádherný a jeho nádhernost podtrhuje vnitřní zahrada jejíž dominantou je fontána stojící uprostřed. Při naší návštěvě zrovna probíhala rekonstrukce, ale ani to nám nekazilo dojem z přilehlé nádhery. Uvnitř paláce můžete také zavítat na výstavu, dá se pomocí schodů dostat i nahoru zdí, abyste měli krásný pohled jak na zahrady, tak samotné Drážďany. Ani palác Zwinger neunikl bombardování, avšak jeho rekonstrukce netrvala tak dlouho, jako v případě ostatních památek. Obnoven byl už v roce 1965. Nám se začínají pomalu a jistě ozývat naše žaludky. A tak se vydáváme zpět na náměstí, kde stojí kostel Pany Marie.

V Německu máte jen dvě možnosti, jak se najíst. Buď si dáte klobásu se všemi možnými kombinacemi příloh, jaké vás napadnou, anebo zkusíte zariskovat a sednete do italské restaurace pod vedením Němců. My jsme zvolili možnost číslo dvě. Objednali jsme si pizzu a musím říct, byla dobrá. A nebo to mluvil můj hlad? Kdo ví, svůj úkol to nicméně splnilo, žaludek byl spokojený. Po jídle jsme se vydali na průzkum okolních uliček, které nás svírali čím dál více do svých historických útrob. Člověk by čekal, že jakmile se dotkne nějakého základního stavebního kamene, téměř okamžitě ho to přenese do minulosti. Všude jsme potkávali sochy. Jakoby toto město, bylo centrem všech soch světa. Ale tak proč ne ostatně, raději se budu dívat na skvostné sochy, než na prázdnou plochu. Výlet nám zabral téměř celý den, měli jsme v plánu se dojet podívat ještě na blízká německá jezera, ale chybička se vloudila. To by bylo, abychom se někde neztratili. Ostatně to už je takovou naší osobní tradicí, ztrácet se na cestách za poznáním. Nicméně Drážďany jsou opravdu krásné, a proto jestli budete mít zase jednou chuť jet nakupovat zalevno do Primarku, prosím, zapomeňte na chvíli na moderní strasti a běžte se projít do uliček historického města a obdivujte krásu, kterou vám nabízí.

Foto: pixabay