Hrad Loket, nebo Lopatka?

Přestože se počasí venku netváří zrovna přátelsky, nám to nedá a stejně vyrážíme v takových dnech na výlety. Ostatně sedět na zadku můžeme, až budeme starý a vrásčitý a ani tomu nevěřím. Kdo má v duši cestovatele, cestovat bude navždy. Tentokráte jme se vydali na pohádkové místo. Tedy pohádkové jen v uvozovkách. Vyrazili jsme o víkendu a já osobně jsem si myslela , že potkáme v cílovém městě mnohem více turistů a byla jsem upřímně překvapená opakem. Hlavní sezóna sice už skončila, ale lidi co o víkendech děláte?

Naším dnešním cílem byl hrad Loket, nebo jak já mu vtipně říkám Lopatka. Když jsme vyjížděli z Prahy bylo celkem pochmurno a žertovali jsme nad tím, že jsme si teda vybrali pěkný den na výletování. O to vtipnější bylo, když jsme se dostali do oblasti Žatce, zvesela na nás vykukovalo sluníčko zpoza mraků, najednou jsme dostali lepší pocit, že přeci jen ten den bude slunečný a pěkný. No, to se velmi brzy změnilo když jsme dorazili do Karlovarské kraje, kdy sluníčko šlo raději spát a nechalo nás bloudit v mlze a hůř ještě dešti. Ještě, že jsme člověkové pozitivní a jen jsme se tomu počasnímu paradoxu zasmáli. Cesta netrvala dlouho z Prahy se do Loktu dostane za bezmála dvě hodiny.

Tam na vrcholu cesty, který vede do centra města, byste měli vidět už jak se na kopci pyšní hrad. Inu my jsme viděli pouhou siluetu v mlze v dáli. Ale nevadí, jsme tady tak si to užijeme se vším všudy. Zaparkovali jsme přímo na náměstí a protože byl čas oběda, rozhodli jsme se nejdřív zaplnit hladový žaludek a až pak se vydat na hrad. První vtipný okamžik nastal hned při vystoupení z auta, kdy se můj společník natáhl na ledu, ono totiž nosit letní, tedy pardon, jak on říká „celoroční“ boty v zimě, je poněkud o zdraví ehm… no nic. Takže tímto prvním krokem jsme zjistili, že celé náměstí nebo spíš celé město je pokryto krustou ledu. Já jsem sice zimní boty měla, ale i tak moje chůze připomínala tučňáka v Antarktidě. Aspoň jsme se od srdce zasmáli. Ostatně bez smíchu by to nebyli ani naše výlety. Cesta za jídlem nám netrvala dlouho. Seděli jsme v takové restauraci , ve které se zřejmě trochu zastavil čas. Míst k sezení bylo pomálu, přesto nebylo plno. Všude kolem vás byla stará rádia a obrazy pana Geothe. Když jsem otevřela jídelní lístek, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vážně se tu zastavil čas. Hlavní jídlo stálo do 110 korun a plný hrnek čaje jsme pořídili za 25 korun! Nojo, lidové ceny, které určitě potěší každého cestovatele. Nezapomeňte si vzít sebou hotovost, málokde se dá platit kartou.

Když jsme se najedli, rozhodli jsme se vydat na hrad. Dostali jsme se k němu poměrně snadno. Z náměstí k němu vedli schody, nebo jste mohli obejít pár domečků. My zvolil kratší o to horší cestu – ledovou. Pro mě tedy žádný problém ehm. No nic. Po výstupu jsme se dostali před hrad, který se před námi majestátně tyčil a lákal do svých útrub. A tak jsme šli, nedošli jsme ani pět kroků za bránu a už na nás zběsile klepal přes okýnko kastelán. Ups. Tady se musí platit. Tak jsem se staženýma ušima vrátili. Pro to abyste si hrad mohli prohlídnout musíte zaplatit, vstup pro dva vás vyjde na 200 a dostanete plánek hradu. Hrad si můžete od shora dospodu projít sami a strávit zde času kolik jen uznáte za vhodné.

My jsme podle plánku nešli, zalezli jsme do prvních dveří, které vedli dovnitř. Postupně jsme objevovali tajemná zákoutí, která nás občas i překvapila. Hrad je rozdělen do sedmi částí a to markrabství, vězení, věže, rotundy, východního křídla, hejtmanství a křídla při věži. My jsme šli prví do věže, která měří úctyhodných 26 metrů. V přízemí věže naleznete zdejšího draka Šarkana, ale nemusíte se bát, drak je dobrák a zdejším hospodyním poskytuje oheň do kamínek. Věž má několik poschodí a díky okenním výklenkům můžete pozorovat okolní krajinu. Při svém stoupání do výše si můžete prohlédnout, jak kdysi vypadal středověký záchod. Inu od toho dnešního téměř k „nerozeznání“.

Když jsme prozkoumali věž dostali jsme se do markrabství. Zde se nachází sbírka exponátů, stejně tak jako v prostorách hejtmanství a křídle při věži. Naleznete tu rozmanitou sbírku zbraní, porcelánu, nábytku a minerálu. Ve vitríně tu je také loketský meteorit, který je nejstarším nálezem na světě a zajímal se o jeho původ samotný J. W. Goethe. V samotné místnosti lze nalézt jakousi apothéku. Místnost plnou neidentifikovatelných lahviček. Dalšími kroky se dostanete do velkého sálu, který je zde připraven pro významnější události. Všude jsou původní malby a proto překvapí moderní zásuvky ve stěnách. Za velkým sálem se nachází o něco menší kaple.

Tím nejzajímavějším co vás může potkat na hradě je Vězení. Prohlédnou si zde můžete původní kopky, ve kterých vězni trpěli hladem a nebo nedostatkem slunečního svitu. Tím ale zajímavějším, co prozradí, že se vydáváte do těchto prostorů, jsou zvuky a skřety vězňů, které se rozléhají po celé délce vězení a občas z toho jde opravdu mráz po zádech. Autentičtěji je pojata expozice útrpného práva. Tímto právem se dostávala z nevinných ale i vinných lidí pravda. Tato část expozice je potemnělá a jak už jsem říkala z každé strany na vás dýchá bezmoc a křik trpících vězňů. Za každými železnými dveřmi můžete spatřit jeden způsob mučení. Autentičnost dokazují dřevěné pohyblivé figuríny. Vidět tu tak můžete natahování na skřipec, pálení oči žhavým uhlem, zazdívání za živa a nebo krvavou panu. Já jsem si z podzemního vězení odnesla zážitek další, když jsme se při prozkoumání vracela za svým cestovním společníkem, byla jsem tak zaujatá exponáty, že když se u jedné kopky pohla silueta živé paní, málem jsme dostala infarkt a hrozně jsem se lekla, pár vteřin na to jsem se ale začala smát, stejně jako můj společník, který na mě koukal jak na blázna, že co se děje. Inu, nesmíte se moc vžívat do děje, pak to dopadá takto. Proč jsem se ale lekla, důvod byl spíš ten, že jsme tam nikoho nečekala, neboť na hradě nebyl na prohlídce skoro nikdo. Aspoň jsem si ale odnesla sebou vtipný zážitek.

Když jsem skončili ve vězení šli jsme se podívat dál. Hradní rotunda je tou nejmenší na světě, má průměr pouhých 3,6 metru a je zasvěcená sv. Anežce.

Po tom co jsme si prohlídli celý hrad a nutno podotknout, že nám to zabralo zhruba dvě hodiny normální chůze, jsme si prošli ještě nádvoří. Na okamžik jste si mohli přijít jako na Zimohradě. Hrad je opravdu pěkný a o to víc si jej užijete, když si jej můžete projít sami a v klidu, nikdo vás nehoní a nemusíte poslouchat spolu s dalšími xy lidmi přednášky které spíše unavují než obohacují.

Když už jsme byli tady, rozhodli jsme se, že se vydáme ještě na nedaleký most, abychom hrad viděli v celé své kráse i z jiné strany. To, že byl most pokrytý, hádejte čím? Ano ledem, o tom nemusíme ani mluvit. Ostatně vtipných historek s ledem jsme si dnes zažili víc než dost. A rozhodně platí, že kdo se směje naposledy, padá taky. Ehm. A tak jsme se tedy pokochali výhledem a okolní krajinou, až jsme usoudili, že nám je fakt zima a vydali jsme se tučňácím krokem zpátky k autu. Výlet to byl opravdu zdařilý a určitě se sem vydáme znova, ale tentokrát spíše na jaře.