Kréta je řecký ostrov stvořený pro božskou dovolenou nejen pro bohaté

Autor:

Byl pozdní večer první máj…Ah! Promiňte, to bylo zase z něčeho jiného. Tak znovu. Byl pozdní večer, když jsem se vydávala spolu se svou rodinou do Prahy. Na druhý den brzy ráno jsem měla odlétat na Krétu a užít si bohémskou dovolenou se svou sestřenkou. Cesta do Prahy byla krátká. Zanedlouho jsme byli na letišti, kde jsme zaparkovali auto. Odlet do letoviska byl někdy v sedm ráno. Abychom si zkrátili čekání, neboť jsme na letiště s rodinou dojeli o desáté večer, byly jsme se sestřenkou ubytované v pražském letištním hotelu. Asi takhle. Hotel je orientován spíše na cizince a podle toho vypadá přístup i celkový vzhled hotelu.

Po tom, co jsem se rozloučila se svou rodinou, šla jsem na pokoj. Tam jsme se sestřenkou strávily pár hodin, naivně jsme si myslely, když jsme ještě stále v Praze, tak že nám v televizi půjdou české programy. No, nešly. Což bylo pro obě nepříjemné zjištění a tak jsme přepnuly program na MMA mezinárodní zápas a u toho usnuly. Člověk zavřel oči a najednou zazvonil budík. Pro mě jako by uběhlo pět sekund a přitom jsme spaly pár hodin. Pobalily jsme se a vyrazily k recepci, kde na nás čekal snídaňový balíček. V tři ráno to docela bodlo. V balíčku byla voda, jablko, banán a sendvič. Mňam. Z hotelu do odletové haly jsme se dostaly snadno, neboť z hotelu do komplexu vedl prosklený tunel.

Na letišti to ubíhalo snad nejpomaleji, věčné čekání. Avšak konečně otevřeli náš gate a mohly jsme vyraziti za dobrodružstvím! Let z Prahy do Heraklionu trvá přibližně tři hodiny. Heraklion je hlavní město Kréty. Je to centrum spousty řeckým památek od muzeí až přes chrámy. Město je také speciální svým dopravním systémem. Do něj se dostanete snadno, ale z něj téměř nejde vyjet. Pokud byste chtěli volit cestu, kterou jste přijeli, máte smůlu, protože převážná většina cest ve městě jsou jednosměrky. Už víte, jak se cítil Théseus v knóssoském labyrintu? Přesně takhle.

My jsme ale v hlavní městě moc nepobyly. Přijelo pro nás auto a naše cesta pokračovala dále. A musím říct, že to byla opravdu zajímavá cesta. V Řecku si člověk zvykne na ledacos. Ale tady je to snad ještě výraznější, než na jiných ostrovech. Zatímco naše cesta ubíhala, mohly jsme v okolí vidět zhola nic. Všude kam oko dohlédlo, byla poušť a nicota. Sem tam jsme mohly potkat stavbu, ze které ale trčeli dráty, které byly připraveny na budoucí horní patra. Teda to jsme si alespoň myslely, hlavní důvod těchto drátů je, aby Kréťané nemuseli platit daň z nemovitosti, proto jejich domy vypadají nedodělaně. Kdysi byste tu nalezli i cedrové či cyprišové lesy, ale to už je jen dávnou vzpomínkou, kterou připomínají pařezy v pouštích. Ale nemyslete si, na západě ostrova to nevypadá tak pustě. Kréta je jedním z producentů oliv, takže tu naleznete spoustu plantáže. Pěstují se tu také hojně banány. Postupně se ze severu dostáváme na východ, kde ležel také cíl naší cesty. Zřejmě jsem na začátku vyprávění měla upozornit, že se nebude jednat o dovolenou, jako jsme zvyklí ji zažívat třeba v Chorvatsku.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme do města Agios Nikolaos. Toto nepříliš veliké město leží nad zálivem Mirabello, kterému se přezdívá záliv bohatých. A to je do posledního slova pravda. Na Krétské riviéře, jak se tomu tady říká, se rozprostírá řada luxusních resortů a vil. O městě často uslyšíte, že se o něm říká, že je to letovisko pro smetánku. Ale o tom později.

Řidič nás zavezl do našeho týdenního útočiště, kterým byl St. Nicolas Bay resort Hotel & Villas. Obrovský komplex budov, který snad zabíral půlku zátoky. Oči mi jen přecházeli, tolik krásy na jednom místě, je to vůbec možné?

Po vyřízení záležitostí na recepci, která má mimochodem svou vlastní budovu. Ostatně proč ne. Jsme nasedly na golfový vozík společně s našimi zavazadly a nechaly se odvést k našemu bydlení. Projížděly jsme po upravené cestě, kolem které rostly snad ty nejkrásnější květiny světa. Od brány k našemu příbytku to trvalo pár minut. Zaměstnanec hotelu zastavil a pomohl nám s kufry. Naše vilka se nacházela téměř na konci komplexu. O to větší soukromí jsme tu měly. Po tom, co jsme vyšly pár schodů, jsme se ocitly u dřevěné branky, která byla i vstupním místem. Když jsme vešly dovnitř tak přímo před námi byl menší soukromý bazén, hnend naproti němu z druhé strany byla zastřešená terasa se stolem a vchod do bytu, který se skládal ze dvou místností a koupelny. První místnost sloužila spíše k odpolednímu odpočinku, dalo by se říct, že to byl něco jako obývací pokoj. Vedle pokoje vedla úzká chodbička, kde byly šatí skříně. Chodbičkou jste se dostaly až do prostorné ložnice, ze které byl vstup do mramorové koupelny. Abych nezapomněla z malé terásky, pod kterou jsme seděly většinou přes oběd, byl přístup na ještě jednu terasu, ze které jsme měli opravdu nádherný výhled do okolí. V moři před námi se tyčil ostrov Agioi Pántes. Vypadal jak hřbet lochnesky.

Na druhý den při cestě na snídani jsme při bližším zkoumání resortu objevily několik příjemných zákoutí, kde se dá v klidu odpočívat nebo i jíst. Snídaně se vždy podávala ve středové budově komplexu na terase, zatímco na večeři jsme chodily do hlavní budovy. Měly jsme tak vždy krásný výhled a přitom byly skryty pod ostrými paprsky středozemního slunce. Po snídani jsme většinou šly zpátky do vily a dělaly takové ty dívčí věci jako opalování a opalování. Jednu velkou nevýhodu to ale mělo. V hotelu jsme měly zaplacenou jen polopenzi, což znamená, že jsme mohly na oběd buď hladovět a nebo se jít do okolí porozhlédnout po něčem k snědku. Rozhodly jsme se pro variantu číslo dvě. Kolem resortu nenaleznete nic. Snad jen malé rybářské loďky, které tam zrovna kotví. Musíte popojít pár set metrů, abyste se dostali na hlavní silnici, zde už lze nalézt malá občerstvení a obchůdky. Když už jsme byly venku rozhodly jsme se, že se vydáme na prohlídku města Agios Nicolaos, které se nacházelo necelé dva kilometry pěšky. Město, jak už jsem zmínila nebylo nikterak velké. Nenacházelo se v něm ani moc památek, na které jsme zvyklí, že narážíme při svých toulkách po Řecku. Za to tu naleznete spoustu restaurací, barů a diskoték. Takže nic pro nás. Jediné opravdu historické, co tu naleznete, je Muzeum národního umění a Archeologické muzeum. Ostatně město vzniklo až na konci 19. století, nebylo tedy kdy si vytvořit bohatou kulturní historii. Proto bych město přirovnala spíše k jinému evropskému městu a to Monte Carlo. Všechno kolem vás vám přijde až moc naškrobené a snobské. Ostatně stejné lidi tam většinou potkáte. Když vás chytne chuť na zmrzlinu, počítejte, že za jeden kopeček dáte minimálně dvě až tři eura. To není úplně levná záležitost, ale ostatně co čekat od snobského města. Za náš pobyt na ostrově jsme se do města vydaly ještě několikrát, avšak více času jsme trávily v našem komplexu, ke kterému se váže i jedna vtipná historka.

Jak víte mluvila jsem o tom, že se resort nachází v zálivu, což znamená, že normální písečnou nebo oblázkovou pláž zde nenajdete. Jediné místo ke koupání v moři je tak v zálivu. No a tady je ten problém. Na břehu to ještě jde, ale má sestřenka měla ten úchvatný nápad, že půjdeme na druhou stranu kamenného mola, kde jsou schůdky do moře a přeplaveme to k břehu. Jasně proč ne, říkala jsem si. Jenže pak přišla má největší noční můra. Víte, když jsem byla ještě v bříšku své maminky, tak se jí v rybníce otřel o břicho kapr. Odtud určitě pramení má štítivost vůči rybám ve volné přírodě. Takže, jak mile jsem smočila nohy do vody, moje oči začaly blikat jako alarm. Sedla jsem si na kraj a najednou jsem to všechno uviděla. Od malých barevných rybiček, ty bych snad ještě přežila, zas takový máslo nejsem, po velké hnědé placaté rybky až po ty metr dlouhé vypadající jako náš český úhoř. Uf. No, seděla jsem tam takhle asi půl hodiny, zatímco mě má sestřenka hecovala. Myslím, že v té volné chvíli jsme si vypočítávala nejlepší strategický plán, jak se vyhnout všem těm rybkám, a opravdu málo jich tam nebylo, na každých deseti centimetrech jedna. Nakonec jsem to ale zvládla, na což sem byla samozřejmě patřičně pyšná, nicméně pak už mě do moře nikdo nedostal. Proto radím, vždy se podívejte, kam jedete a jestli je tam normální přístup do moře!

Ve zbytku dovolené se asi už nic vtipného nestalo, jo vlastně! Jednoho krásného dne jsme navštívily Acqua plus park, kde jsem se setkala se svým strachem z výšek a úspěšně ho pokořila. Neboť na jedné atrakci, která je do tvaru písmene U a vy na nafukovací gumové pneumatice máte hezdit z jedné strany na druhou, až skončíte dole v malém bazénku. No asi to nezní tak hrůzostrašně, ale vrchol této srandy byl vysoký 10 metrů možná i víc, jakmile se na startu podíváte dolů, musí vás zákonitě polít horko. Nejen, že je to strmé ale oni vás při vašem překonávání strachu ještě tajně fotí. Fotografie nejen z této atrakce si můžete prohlédnout ve stánku poblíž vstupu a za nějaké euro si je vytisknout. Asi takhle, nikdo by nikdy nechtěl vidět, jak jsem se tvářila, opravdu nikdo. Teď už na to ale s úsměvem vzpomínám. Nicméně vstup na celý den vás vyjde na 27 euro a je tu opravdu mraky atrakcí, ten kdo to má rád, se tu vyřádí až až a nebude se mu chtít domů.

A to je z našeho luxusnějšího pobytu asi tak všechno. Týden utekl rychle a já jsem se těšila domů, až si dám k obědu něco jiného než je smažený brambůrek. Ups no jo, k obědu jsme většinou mívaly brambůrky, protože do města daleko a brambůrek levný. Team zdravého stravování!

Foto: shutterstock.com


Místo pro vaše názory