Na výlet k Pokličkám do Kokořínska

Autor:

Je konec víkendu a já vyrážím směr hrad Kokořín, avšak tady má cesta nekončí. Cílem je známá oblast pískovcových skal. Cesta ubíhá rychle a za necelou hodinu a čtvrt jsem z Prahy na místě, přesněji v Kokořínském dole. Jakmile překročíte hranice CHKO Kokořínsko začnou se v lese objevovat malé skály až po ty větší, které vám vezmou dech.

Pokud bude teplo, vemte si sebou i plavky, protože na kraji rybníka v obci Harašov, kterou budete projíždět, je i malá pláž. Voda je přívětivě čistá a když vás popadne hlad, budete ho moc zahnat v místním občerstvení. O pár minut dál se už nachází hrad Kokořín. Naleznete tu několik parkovišť, kde můžete zanechat auto. Dobré je, ať už zaparkujete kdekoli, můžete vždy navštívit různé skalní útvary. Možnosti jsou neomezené.

Má cesta končí ještě o pár kilometrů dále, kde se po levé straně nachází parkoviště. O víkendu zde bylo plno, a tak mi nezbývalo nic jiného než dojet do obce Vojtěchov, kde jsem se na chvíli zastavila u místního rybníku. Nachází se u něj lavičky i dřevěná mola, tak můžete chvíli v klidu posedět. Po asi půl hodině jsem se vydala zkusit štěstí a zadařilo se. V tomto momentu nastává poctivost Čechů. Na konci parkoviště se nachází automat. Hodina stání stojí 10 korun, avšak jestli lístek v autě máte nebo ne, nikdo nekontroluje. Já jsem si zaplatila dvě hodiny, nejspíš jsem už dopředu věděla, jak náročná cesta k Pokličkám mě čeká. Haha.

Od parkoviště stačí přejít přes cestu až na vykácenou plochu lesa. Nemůžete se ztratit. U schodů se nachází tabule a také menší tabulka s nápisem WC. To mi připomíná vtipný moment. Když jsem se vracela z vyhlídky a stála už dole, zaslechla jsem rozhovor mladého páru. Slečna nadšená, že je to tu moderní a dle šipky na WC se tu nacházejí i toalety. Přítel ji nabídl, ať si dojde, že na ni počká. Slečna se už těšila, jak si umyje ruce, když tu náhle se po pár metrech ozvalo: „Ty vole.“ Abych vám osvětlila význam. Tak WC najdete v lese. Po stromech jsou zavěšeny plastové kelímky, do kterých máte vykonat potřebu. Nezapomeňte se tedy podívat pak do galerie na moderní toalety.

Zpět k mému výstupu. Věděla jsem, že mě čekají schody, ale že jich bude tolik a že je budu cítit na nohou hned po pár metrech, to jsem úplně nečekala. Ti, kteří mají dobrou fyzičku, to určitě dají s přehledem, my ostatní máme problém. Ale zvládnout se to určitě dá. Schody jsem nepočítala, ale určitě jsem se minimálně dvakrát zastavila, abych popadla dech a napila se. Nezapomeňte si tedy lahev s vodou. Naštěstí ten den bylo sotva 25 stupňů.

Když zdoláte asi tři čtvrtě trasy po dřevěných a lesních schodech, narazíte na pískovcovou „nohu“ jedné z Pokliček. Tyto útvary vznikly pozvolným zvětráváním pískovce. Už odtuď můžete obdivovat velikost a puklinky, kterými se skála pyšní. Tady ze spodu to vypadá možná i jako houba a vy se díváte na její klobouk. Cesta ale ještě nekončí. Ještě musíte zdolat posledních pár schodů, abyste se dostali na vyhlídku, ze které máte Pokličky jako na dlani. Jsou tu i dvě lavičky, na kterých můžete posedět.

Pokud se chcete vyhnout schodům, pak můžete zvolit druhou trasu po modré turistické značce lesem od Mšena, avšak to jsem nešla, tudíž nevím, jestli si moc pomůžete. Každopádně je tu krásně. Sem tam vám nad hlavou proletí pták a nebo letadlo. Člověku je najednou líp a všechno je takové správnější.

Na co vás musím upozornit, jsou cyklisté. Nikomu neubírám jeho koníček, avšak cyklisté si často myslí, že jim patří silnice a nejlépe celá její šíře. Je velmi obtížné je předjet, obzvlášť na cestě, kam se sotva vejdou dvě auta vedle sebe. Proto se obrňte velkou trpělivostí. Já měla kolikrát namále, protože mi přijde nemyslitelné, aby za sebou jela skupinka například deseti kol v jedné řadě, pak nemáte téměř šanci je předjet.

A to nepočítám, že většina cyklistů neměla ani helmu na hlavě. Inu někteří by si měli připomenou pravidla silničního provozu, protože asi zapomínají, že platí i pro ně.


Místo pro vaše názory