Už od raných let, kdy jsme spolu s rodiči jezdívali na měsíční dovolené k moři během léta, jsem tíhla k moři. Spolu jsem procestovali půlku světa. O cestě z Česka do Španělska škodovkou vám budu vyprávět někdy jindy. Dneska se ale zaměřím, alespoň pro mě, krásný a božský Rhodos. Ostrov, který je pro turisty tím nejoblíbenějším. Je tu poměrně levno, tedy na řecké poměry, zřejmě to je způsobeno tím, že turistika se zde začala rozvíjet o mnohem později než v ostatních destinacích. Pokud byste pobývali nebo jen pojede do hlavního města, tak za dobré viditelnosti můžete dohlédnout až na pobřeží Turecka. Země je od Rhodosu ve vzdálenosti pouhých 20 km. Není divu, že jsou tedy na turecké území často podnikány turistické výlety v rámci programů hotelů, a nebo i na vlastní pěst. Na východnějším pobřeží je to mnohem rušnější, než na tom západním. Západ bývá drsný. Mnoho infrastruktury tam nenalezne, ostatně ani obyvatelé ostrova tam bydlí jen zřídka kdy. Bývají tu drsnější vlny, proto je tato část ostrova vyhledávána jen surfaři. Jinak tu naleznete spíše pustinu. Čím víc se ale budete vydávat na východ, tím se začnou po krajině rozprostírat dlouhé pastviny s kozami a ovcemi. Východ je silně zemědělský. Přesto všechno se v západní části ostrova nachází jedno – pro mne – nezapomenutelné místo, o tom ale později.
Z Prahy se na Rhodos dostanete poměrně za krátkou dobu. Let trvá dvě a půl hodiny. Přistanete na mezinárodním letišti v hlavním městě Rhodos. Odsud už autobusy nebo taxi odjíždíte do svých letních domovů. Naše cesta směřovala do letoviska Kolymbia na východní straně ostrova. Přistáli jsme v noci, takže jsem moc z okolní krajiny neviděla, ale to co nás čekalo v hotelovém pokoji, bylo k nezplacení. V negativním smyslu samozřejmě. Ostatně to jsme zjistili ale až ráno, neboť v noci bývá na ostrově chladněji. Další den ráno, kdy teploty dosahovali k závratné čtyřicítce jsme si chtěli pustit klimatizaci a ouha. Klimatizace se s námi nekamarádila. Dovedete si představit, jaká sauna v tom pokoji byla. Na recepci nám bylo řečeno, že jiný pokoj se uvolní až další den. Inu, co nám zbývalo, museli jsme to vydržet, naštěstí se většina dne dala přečkat venku, jenže v důsledku nahromadění tepla přes den, to byla opravdu pekelná noc. Nikdy, ale opravdu nikdy, jsem se tak nepotila a hlavně na místech, které by se snad ani potit neměli. Moje mamka to později nazvala jako super odtučňovací kůru. Nicméně zbývající čas pobytu v hotelu už byl bezproblémový.
Dny se daly trávit různě. Protože se náš hotel nacházel pouhých pár minut k pláži, většinou jsme byly u ní. Velká výhoda Rhodosu je, že má oblázkové pláže. Nehrozí tedy žádný otravný písek. Moře bylo krásně průzračné a čisté. V jeden den bylo dokonce tak klidné, že se dalo ležet na jeho hladině a voda vás krásně nadnášela, aniž byste se měli v příští vteřině utopit. V určitých částech se drželi malé pestrobarevné rybičky, což byla moje smrt. Nevím jak vy, ale já to prostě nemám ráda, když mi něco zobe v moři do nohou, přesto jsem se ale překonala a v moři strávila nemálo času. Asi jsem vodní typ. Protože ale nejsme lemry líné, podnikaly jsme spoustu výletů. Výhodou našeho hotelu bylo, že byl vzdálený pouhých 200 metrů do města. Měly jsme tak jedinečnou šanci poznat město blíže. Jak už to tak bývá na každém rohu se rozprostíraly venkovní bary. Po ulicích byla slyšet hlasitá hudba a jediné koho jste museli odhánět, byli místní děti, které se vám za každou cenu snažili prodat kýčovité blbosti.
Další den jsme se vydali spolu s dalšími hosty hotelu na celodenní výlet, první zastávka nás čekala ve městě Lindos. Město je přímo prošpikované historickými památkami. To, co vás ale ve městě bude nejvíce zajímat, je jeho Akropole. Majestátně se tyčí nad bílým městečkem. Dnes už tam najdete jen trosky a pozůstatky iónských sloupů, ale kdysi ještě před Kristem to muselo být významné a krásné místo plné parků a soch. Akropole je zasvěcená bohyni Athéně. Na vrchol se dostanete pešky, pokud ale chcete můžete využít místní oslíky. Mě se to ale příčí, když vidím, jak na oslíkách sedí osoba šedesát kilo plus a chudák oslík před infarktem. Je to pro mě týrání zvířat stejně jako sloni v cirkuse. Místní z toho ale vidí především výdělek, zvířata jdou stranou. Mezi námi těm obézním turistům by spíše prospělo vyjít ten kopec, než si vozit zadek. Ale co už.
Po tom co jsme pobyly nahoře, jsme se vydaly zase zpátky k autobusu, naše cesta totiž pokračovala dál. Po několika minutách jsme zastavili v Taverně. Taverny jsou malé řecké restaurace, nabízející především tamější kuchyni a vždy jsou tu pohostinný a milí lidé. Jakmile jsme se tam dostali, přišel nám naproti majitel taverny s pohoštěním v ruce. Nevím, jestli byl dobrý nápad si dávat v pravé poledne ouzo. Mimochodem ouzo je tradiční řecké pití s chutí anýzu. Pokud jste abstinenti asi se na Rhodos ani nevydávejte. Po tom co jsme vypili přípitek, jsme usedli ke stolu a najedli se tradičních pokrmů jako jsou pita chléb s tzaziky, souvlaki, zapekanou moussaku a nebo gouvesti. Čas v taverně ubíhal rychle, nevím jestli to bylo vínem nebo ne, nicméně jsme se rozloučili a pokračovali dál.
Nyní vám povím o místě, které jsem zmiňovala už na začátku článku. To místo se nachází v západní části ostrova a místní jej pojmenovali jako Údolí motýlů neboli Petaloudes. Jak název napoví v tomto údolí naleznete motýli. Jejich počty dosahují tisíců. Motýli můžete spatřit, jak sedí na kůře stromů, na listech a nebo na zemi, proto koukejte raději kam šlapete. Motýli jsou chráněni, tudíž se je nesnažte nikterak chytit ani na památku domů. Procházet se můžete po vyznačené cestě. Území motýlu zabírá téměř 5 kilometrů a veřejnosti je přístupná cca pětina. Trasa vede hustým lesem, takže o stín není nouze, i to je hlavní smysl, kvůli kterému se sem motýli vrací a páří se právě tady.
Náš den se ale blíží ke konci a tak je čas vyrazit zpět do hotelu. Cesta je o něco delší a my projíždíme pustinným západem Rhodosu. Nehostinné přírody, kde by přežil pod žárem slunce jen málokdo. Na večer, kdy slunce už dávno zapadlo se dostáváme do naší ubikace. Je čas se jít najíst, popít a jít spát, protože zítra nás čeká nový den.
Ještě před tím než jsme skončily naší slunnou dovolenou, vydaly jsme se do hlavního města. Nejznámější pamětihodností zde býval Rhodovský Kolos. Bronzová socha řeckého boha Helia. Kolos dosahoval 30 metrů a tím se stal nejvyšší sochou starověk a zároveň Sedmým divem světa. Dnes tu po kolosu nenaleznete ani stopy, na místě, kde se tyčili jeho nohy stojí sochy daňků samce a samice, které se staly neodmyslitelnou součástí přístavu a samotného Rhodosu. Pokud ve městě budete trávit delší dobu určitě se běžte podívat na Pevnost Agios Nikolaos a nebo Palác velmistrů.
Rhodos je místo, které určitě musíte jednou za život navštívit. Avšak není to místo pro lidi, kteří rádi stráví celou dovolenou u moře nebo bazénu, přeci jen kolem vás je tolik nádhery, která stojí za obdivování, bylo by škoda se k ní stavět zády.
Historka na konec. Myslíte si, že sem nám trable vyhýbali i na konci dovolené? Kdepak. Náš pobyt na Rhodosu se prodloužil o jeden den, neboť při našem štěstí probíhala v Řecku stávka, tudíž byly všechny lety zrušeny a zaměstnanci bojkotovali práci. Naštěstí vše uhradila cestovka na své náklady.
Vtipnější ale bylo, že když nám doručili nové letenky. Mé jméno na letence bylo ale v letadle už ne. Čekali nás dvě věci, buď poletíme každá zvlášť, a nebo počkáme až udělají check-in všichni ostatní cestující a podle toho se uvidí, jestli na palubě zbylo jedno místo a tedy to mé. Tentokrát se na mě usmálo štěstí a to místo tam opravdu zbylo. Druhá sranda nastala při procházení bezpečnostními kontrolou, kdy jsem okamžitě začala houkat, protože jejich detektory jsou citlivější než na našem letišti, a vzhledem k tomu, že mám v páteři pár titanových šroubů, malér byl na světě. Ono vysvětlujte anglicky nemluvícím Řekům, že nejste terorista. Dobrá zpráva je, že jsem se nakonec do rodné země dostala celá a v pořádku.
Foto: shutterstock.com
