Byl slunečný den a na nebi ani mráček, což se o dnešku rozhodně říct nedá. Rozhodli jsme se, že se vydáme na výlet, přestože původní plán byl jiné místo, ale v Německu ještě nenadešla sezóna hradů a zámků. Rozhodli jsme se pro náhradní plán, přece nebudeme sedět doma, když je venku tak krásně a teplo. Vydali jsem se do Třeboně, náš konkrétní cíl byl místo odpočinku dodnes žijícího rodu.
Cesta z Prahy do Třeboně trvá hodinu a půl. Doporučujeme vydat se směrem na Tábor a poté už jste za chvíli v Třeboni, než se trckat přes Písek a následně ztratit veškerý rozum při cestě přes Budějce. Navíc cesta by vám trvala o něco déle. V Třeboni pokračujete podél hlavní cesty a řídíte se ukazateli, které vás navedou správným směrem. My jsme zaparkovali poblíž sádek, u kterých bylo malé parkoviště. Později jsme ale zjistili, že se dá zaparkovat ještě blíž, přímo u hlavní cesty začínajícího parku. Ale co, nám to nevadí, alespoň jsme si udělali hezkou procházku kolem rybníka Svět. Kochali se krásným výhledem a také spatřili pár kachen, které jsme opět neměli čím nakrmit, holt jsme nenapravitelní.
Kolem rybníka jsme šli pár minut, než jsme se dostali do anglického parku. Vypadalo to tam lehce pochmurně, jak ještě nejsou rozkvetlé stromy ani vyrostlá tráva. Možná to dodávalo místu jeho temný charakter a svým způsobem i majestátnost. Netrvá to dlouho a dostanete se na odbočku cest. Rovně můžete pokračovat v parku, ale jakmile se podíváte doleva, uvidíte to. Starodávnou hrobku spočívající v odlehlém místě – osamělou. Sluneční paprsky se odráží ode zdí. Chrliči čekají na svůj správný čas. Nepřipomínají vám ty tvary budovy něco? Ano, na stavbě se podílel knížecí stavitel Damasius Deworetský, který byl také spoluautorem přestavby zámku Hluboká.
To, že hrobka vůbec mohla vzniknout, se stalo na podnět kněžny Eleonory. Před tím se totiž příslušníci rodu pohřbívali v nedalekém kostelíku sv. Jiljí, avšak ten Eleonoře z prostorového hlediska nevyhovoval a stejně tak už neodpovídal stále se zvyšujícím hygienickým nárokům té doby.
Stavbu řídil knížecí stavitel Karel Kühnel. Na stavbě se podíleli řemeslníci z celých jižních Čech a za tři roky, kdy se stavba konečně dostavěla, stála 250 tisíc zlatých. Po té 29. července roku 1877 kapli posvětil arcibiskup kardinál Bedřich Schwarzenberg. Vzniklo tak ojedinělé dílo. Novogotická stavba ve tvaru pravidelného šestiúhelníku s předsunutou věží a majestátním dvouramenným schodištěm.
V hrobce odpočívá 27 příslušníků rodu Schwarzenbergů. Avšak kněžna Eleonora se veledíla nedočkala, přesto do hrobky byla uložena po jejím dokončení v zinkové rakvi. Původní rakve nevyhovovali a tak členové rodu byli pohřbívání v nových kamenných sarkofágech, které navrhl stavitel Jan Sedláček a zhotovovala je firma Leopolda Wolfa ve Vídni. Poslední pohřeb se uskutečni roku 1939, avšak až do roku 1948 se zde konaly pravidelné mše.
My jsme hrobku obešli kolem dokola, bohužel dovnitř jsme se nedostali, i tak věřím, že vnitřní prostor je stejně dech beroucí jako ten venkovní. Sála z něj mystično a tajemná aura. Rozhodli jsme se, že necháme příslušníky rodu odpočívat a nebudeme je nadále rušit v jejich nekonečném spánku, a tak jsme se vydali zase zpátky kolem rybníku k autu. Zde naše cesta nekončila. Vydali jsme se ještě na malebné náměstíčko města Třeboně. Je tak maličké, že byste ho až přehlídli. Z náměstí se dá snadno dostat do místního zámku a následně do rozlehlého parku.
Zámek byl postaven v renesančním duchu a sloužil jako vánoční rezidence rodu Schwarzenberků v letech 1895 – 1922. Rádi se zde scházeli jen v rodinném kruhu. Zámek měl pro rod i symbolickou hodnotu, byla to právě první nemovitost, kterou v Čechách získali.
A právě zde na zámku naše dnešní putování končí. Ještě jsme se prošli v zámecké zahradě, poseděli na lavičce, abychom si odpočinuli, a pak vyrazili zase směr naše hlavní město.
Foto: pixabay
