Jednou z nových kulturních národních památek je i tato roubena stavba, která jako poslední svého druhu stojí na svém původním místě a nebyla odvezena do skanzenu. Muzeum lidové architektury Valašska vás vrátí v čase a zamilujete si jeho jedinečnou atmosféru. Mikuláštíkovo fojtství je dřevěný patrový roubený dům z roku 1748 s pavlačí na průčelí a rozsáhlým hospodářstvím. Budovu fojtství postavil erbovní fojt Jiří Mikuláštík. Role fojta, který byl správcem obce, se promítá také do dispozice fojtství a jeho jednotlivých místnosti, takže v interiéru, kde je instalována historická expozice, neschází ani kamenné vězení.
V blízkosti Mikuláštíkova fojtství stojí socha Portáše, dílo sochaře Stanislava Mikuláštíka z roku 1941, která připomíná, že počátkem 18. století byl fojt Jiřík Mikuláštík také portášským hejtmanem a fojtství bylo portášskou stanicí.
O tom více vypovídá 7 km dlouhá Portášská naučná stezka. Ta seznamuje s tragickým osudem obyvatel Oškerových pasek za 2. světové války a se slavnou portášskou historii Jasenné. Stezka končí na vrchu Vartovna (651 m n. m.) s 37 m vysokou kovovou rozhlednou, která je postavena na místě, kde dříve portáši vartovali – hlídkovali.
Jasenná je tak zajímavým tipem na výlet. Obec leží 6 km severovýchodně od Vizovic na svazích Vizovických vrchů. Mikuláštíkovo fojtství najdete v horní polovině obce u katolického kostela.
Po prohlídce objektu a historické expozice se vydejte po Portášské naučné stezce na vrchol Vartovny a prohlédněte si krajinu z „Valašské Eifelovky“. K sestupu využijte žlutě značenou trasu, která směřuje do sedla Sirákov, kde je zastávka autobusu i možnost občerstvení.
Fojtství je otevřeno od dubna do října denně, prohlídku je nutno telefonicky domluvit, rozhledna je přístupná celoročně. Na Východní Moravě stojí budova fojtství také ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Zde se jedná o repliku objektu z Velkých Karlovic, přičemž originální dům, který je národní kulturní památkou od roku 2010, jeho majitelé dosud užívají.
Historie fojtství
Poprvé se uvádí v urbáři z roku 1585 jako zákupní rychta s lánem polí a mlýnem. V roce 1663 se nově zvoleným fojtem stal Jura (Gura) Mikuláštík, jehož potomci fojtství dochovali až do dnešních časů. Když v roce 1676 vizovická vrchnost utvořila z jasenského fojtství nový panský dvůr, stal se syn Jury Mikuláštíka osobním hajdukem hraběte Prokopa z Gollen a později šafářem a dále dohlížel na chod tohoto dvora a dědiny. Při honu zachránil hraběti život a tímto činem se zase fojtství vrátilo v roce 1726 zpět rodině
Mikuláštíků, zvláštním privilegiem (darovací smlouvou) do vlastnictví na věčné časy. Jiří Mikuláštík (syn Jury) mimo tyto důležité listiny zaplatil v hotovosti 200 zlatých. Také byl povýšen do nižšího šlechtického stavu. Jak zvláštní privilegium (darovací i kupní smlouva) o vlastnictví pro fojta Jiřího Mikuláštíka, tak i rodový erb a raznice jsou uloženy v Zemském archivu v Brně. Rodina Mikuláštíků vlastní tedy fojtství 287 roků (na obr. rodový erb udělený r. 1726). Až na období mezi lety 1965 – 1993, kdy jasenské fojtství bylo násilně zestátněno a bylo ve správě Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově.
Mikuláštíkovi tu vždy dobře hospodařili; např. v r. 1739 dostali od tehdejšího vizovického pána Františka Karla Minkvicburka povolení na obnovení mlýna a valchy. V roce 1775 náležel k fojtství kromě pozemků i mlýn a pila.
K jednomu ze synů prvního fojta Janovi se váže tato pověst: K Juliáně (lidově Julce), manželce Jana Mikuláštíka se tato pověst mezi lidmi dochovala takto: Julka ráda by Janka fojtového, který si jí valně nevšímal. Proto použila na Štědrý večer kouzel a chtěla si Janka přilákat. Objevil sa „nedobrý“ (čert) a ptal sa, co si žádá. Prý Janka fojtového. A když sa ptal, na kolik let, žádala ho prý na 7 let a také ho dostala. Ale když docházela čertem povolená lhůta, tu Julka bývala zamyšlená až konečně na domluvy domácích sa přiznala, co ji trápí. Přes to, že byla domácími hlídána, jak praví pověst, čert si pro ni přišel a donutil ji, aby sa oběsila. Byla pohřbena na hoře Vartovně u Trojáka, hraničního kamene při styku hranic Jasenné, Seninky a Liptálu. To je jádro pověsti, které se v detailu v lidovém podání všelijak vyšperkovává. Toto se mělo stát v rozmezí let 1668 – 1675.
V roce 1748 se fojt Jiřík Mikuláštík (syn Jiřího) rozhodl postavit pro svoje fojtství nový velký dřevěný dům s pavlačí a to je ten dům, který po celou dobu, až do dnešních dnů, tedy plných 265 let, stojí na svém původním místě tak, jak byl v dávné době postaven. Rod Mikuláštíků, který má kořeny v Jasenné od roku 1663, kdy na fojtství přišel fojtovat Jíra Mikuláštík, je tu v Jasenné 350 let.
Syn Jiřího Mikuláštíka Jura (narozený 1773) dle rodinné tradice byl zván jako „silný Jura“. Doma při poklidu dobytka nosil vždy čtyři putny vody a to úplně plné. Když přicházel domů a vstoupil na náspu, domácí poznali, že Jura jde domů. Prý se chalupa zatřásla. Když na vojnu sbírali, nemohli ho dostat. Když ho několik mužů obklopilo, rozhrnul rukama a chlapi padli jako hruška, každý na jinou stranu. Byl lapen teprve, když v panském lese Hodíně spal pod chvojím. Svými siláckými kousky byl znám doma i v okolí. Poslední jeho kousek byl za jeho služby vojenské v Miláně – když očistil si svého koně, svázal ho řemeny a nesl ho k prohlídce na ramenou. Tím si ublížil (strhlsa), dostal horkost a od toho zemřel. Toto také je různě upravováno a při některých ústních podáních bylo předáváno, že se mu to přihodilo při výročním trhu ve Vizovicích (s tím koněm).
Úřadování Tomáše Mikuláštíka, také syna Jiřího Mikuláštíka, spadá do pohnuté doby náboženských nepokojů na Valašsku, před vydáním Tolerančního patentu. Známý je výrok tohoto fojta před vyšetřující náboženskou komisí: „Je to chyba, že je málo knězů a že dávajů zlé příklady. Luteráni na to ukazujú, že nemajú sobě držať tolik ženských na fárách. U nás v Jasenej bývajú služby boží až na 4. nedělu. Mohlo by byť víc knězú na dědinách nebo jedni majú až hrubě moc příjmú, ze kterých by mohli byť dva aj tři živi.“ Tento fojt zemřel v roce 1790. Do této doby byl i poručíkem portášů. (Zemský archiv, Místodržitelský arch. R11/92/22.)
Po vydání Tolerančního patentu, kdy se v Jasenné k evangelickému vyznání přihlásilo víc jak 700 občanů, zůstal tento fojt Tomáš i se svými nejbližšími příbuznými katolického vyznání. Evangelíkům však propůjčil k bohoslužbám svou stodolu, která stávala uprostřed obce. Od té doby se této stodole říkalo Tolerační stodola a její vyobrazení vypálené do lipového dřeva je umístěno na památku v evangelickém kostele v Jasenné.
Posledním fojtem byl František Mikuláštík a to do roku 1848, kdy zaniklo feudální zřízení. Rodina Mikuláštíků se dál věnovala zemědělství. V roce 1964 došlo k násilnému zestátnění objektu a veškerého majetku, který patřil po staletí rodině Mikuláštíků. Od roku 1976 bylo ve fojtství zřízeno muzeum s expozicemi sbírek dokladů hmotné lidové kultury Oblastního muzea jihovýchodní Moravy Gottwaldov (Zlín) přístupné veřejnosti. V roce 1993 bylo fojtství podle zákona o restitucích vráceno rodině Františka Mikuláštíka zpět do soukromého vlastnictví.
Stavba
Dřevo použité na stavbu srubu je z mohutných ručně čtyřstranně přitesaných kmenů jedlí se spárami utěsněnými mechem a jílem. Srub stojí na kamenných základech. Obvodové roubení je vázáno na úhel. Vybíhající krokve stropnice nesou věnec okapových vaznic, na nichž je osedlán hambálkový krov. Trámový strop je v přízemí podbit prkny, v patře je povalový z kuláčů podbitých deskami. Venkovní dveře jsou dvouvrstvé svlakové, okna malá a opatřená železnými kovanými čtyřstranně umístěnými bodci, zapuštěnými do rámů oken. V druhém patře „na húře“ (půdě) v prostoru nad dvěma obytnýma jizbama prvního patra je stále původní hliněná podlaha. Vzhled fojtství také v průběhu let doznával určité změny, a to zejména v ošetření venkovního srubu. Podle poslední informace od našeho staříčka Františka Mikuláštíka byla část srubu až po pavlač v době první světové války omítnuta hliněnou omítkou a obílena vápnem. Tato omítka byla pak stržena před padesátými lety minulého století a od té doby se srub ošetřoval karbolinem. Především zvlášť citlivě je zpracován štít s polychromní výzdobou na okřídlí a na pohledu polokuželové kukly. Střecha je z ručně štípaného šindele. Důležitý je i kozub půlkulatého tvaru umístěný ve štítu fojtství, na kterém se uváděl žalm 127, verš 1. z Bible, letopočet stavby a jméno stavebníka. Na kozubu – jak se říká „dénku makovice nad svislama“ (na štítě), který je součástí trvalé expozice ve fojtství v 1. patře a pochází z roku 1777, je tento nápis: Hospodin požehnej tochto domu. Postavil jsem newjm komu, pod ochranú negwyssimu. Toto stawenj postawil Jiřík Mikulásstyk. Anno Domini 1777. Tento kozub se váže také k domu Jiříka Mikuláštíka č. p. 78. Tento dům byl zbořen v polovině 19. století a noví majitelé (Valchářovi) postavili dům již zděný.
Protože 1. patro je dispozičně řešeno jako spodní přízemí, stojí uprostřed velké jizby dřevěný sloup, který pomáhá nést tíhu horních dvou jizeb. Z východní strany po celé délce je pavlač. Pod pavlačí jsou dvoje dveře. Jedny vedou do obytných prostor a druhé do chléva.
Různými úpravami a podáními, ať už písemnými nebo slovními, o jasenském fojtství, došlo i k různým zkreslením. Zejména se jedná o tu skutečnost, že fojtství, tak jak bylo postaveno v r. 1748, se vůbec dispozičně, co do využití a uspořádání místností nezměnilo, až na využití šatlavy po zrušení nevolnictví. Velká jizba sloužila vždy jako úřad fojta – fojtovna, sídlo portášů (fojt byl vždy jejich poručík), šenk a také v období zim jako škola. Šatlava byla vězením až do roku 1848. Teprve až v r. 1850 byla přebudována na kuchyň se sporákem a chlebovou pecí. Síň byla vždy síní. Uspořádání, které se popisuje v některých publikacích (že v podstatě síň byla kuchyní s otevřeným ohništěm) se vztahuje na budovu fojtství před r. 1748.
V prvním patře současné budovy od r. 1748 vždy žila rodina Mikuláštíků. Důležitým centrem tohoto patra byl střed s otevřeným krbem, kde se vařilo i stolovalo. Tento původní krb – otevřené ohniště mohl takto sloužit jen proto, že dno tohoto otevřeného ohniště je umístěno na stropě jediné kamenné místnosti v budově – šatlavy. A také že ze tří stran je obezděn a dobře zabezpečen. Až po r. 1850 (po zrušení nevolnictví) se zde přestalo vařit, ale krb byl i dál využíván na vytápění prvního patra, zejména však kachlových kamen v barokním slohu a v zelené barvě, které byly postaveny mezi dvěma obytnými jizbami v r. 1796 a kde se i nadále bydlelo (spalo). Bohužel, tato kachlová kamna byla deponována do skanzenu v Rožnově, kde jsou uložena v depozitáři (nevíme přesně, ale asi mezi lety 1930 – 1952). Z tohoto prostoru vedou dřevěné schody do druhého patra, v historii se dokládá, že zde bydlela čeleď.
Kamna s pecí ve velké jizbě v přízemí byla postavena již v r. 1754. Velmi chybně je uváděno i využití pavlače. Tato vždy sloužila jen k potřebám rodiny a ne jak se s oblibou publikuje „že fojt z tohoto místa promlouval k poddanému lidu a rozděloval práci“. Tak to zní samozřejmě panštěji, ale pokud měl být fojt dobrým správcem a hospodářem svěřené dědiny, tak se musel pohybovat zejména po obci a být v kontaktu s poddaným lidem přímo, aby plnil to, co mu bylo v rámci tehdy platných feudálních zákonů a nařízení od nadřízených ze zámku svěřeno a dáno do správy.
Kromě všech povinností, které vyplývaly z úřadu fojta, musel samozřejmě také zajišťovat chod svého hospodářství, obdělávat pole a zajišťovat živobytí pro svou početnou rodinu. A práce to nebylo málo. Zpravidla měl k ruce jen jednoho čeledína a jednu děvečku. Děcka, jak udržely v ruce prut, tak už jim začaly povinnosti a musely tvrdě pracovat doma i na polích. Jen na období, kdy se sklízelo seno a byly žně, se sjednávala na pomoc další čeleď.
Nejdůležitější skutečností je však to, že stavba fojtství nebyla nikdy přestavována. Informace o několikerém přestavování objektu, publikované v minulosti v odborných kruzích, knihách a katalozich, velmi historickou hodnotu této stavby poškodily a znehodnotily. Jak jsem již uvedla výše, přestavby se týkaly budovy fojtství před rokem 1748. Dispozičně dům zůstal beze změn a vše je dochováno, jak sloužilo dříve. V počátcích byly všude hliněné podlahy udržované kravinci rozředěnými vodou a zahušťované plevami (v síni a kuchyni tyto hliněné podlahy byly dochované až do 60. let minulého století), dřevěné části se napouštěly volskou krví, později vápnem, v minulém století karbolinem, v současnosti ekologickým karbolinem. Všechny místnosti jsou opatřeny hliněnými omítkami a obíleny hašeným vápnem.
V 70-tých letech minulého století byly, bohužel, zbourány dřevěné objekty u fojtství – kůlna, listník, ovčinec (dojnice byly zbourány před 2. sv. válkou) a také chlévce pro drobné zvířectvo. Spolu s dochovaným kamenným sklepem tvořily ucelenou usedlost do tvaru písmene U. Koncem 19. století byla zbourána kovárna, která byla součástí celé usedlosti. Došlo také k zániku pily a mlýna na dolním konci obce, které také patřily do majetku fojta.
Další zajímavostí bylo, že v obdobích od 1. poloviny 17. století do konce 19. století bylo fojty pro své syny postaveno celkem 14 usedlostí, kde žili přímí potomci větve Mikuláštíků z č. p. 60. Všechny tyto dřevěnice už, bohužel, neexistují a na jejich místě jsou vystavěny domy zděné a hodně přímých potomků z těchto dřevěnic žije nejen u nás v republice, ale i např. ve Francii, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Kanadě a USA. Došlo k tomu nejen proto, že někteří byli nuceni své domy prodat (dostali se do finančních nesnází), ale někteří také po vzniku Československé republiky, zhruba v letech 1920 – 1936, odešli za půdou na Slovensko, kde se jim říkalo „Moravčíci“. Doufali ve snadnější obživu. Bohužel, po vzniku Slovenského štátu v r. 1938 byli nejen tito potomci Mikuláštíků, ale i ostatní Češi ze Slovenska vyhnáni. A protože se neměli kam vrátit, mnozí zůstali v jiných částech naší země a jiní odešli do ciziny.
Dále chceme také upozornit na jeden z unikátů, a tím je truhla na šatstvo v 1. patře trvalé expozice z období kolem r. 1590 – 1600, která je napuštěná volskou krví, se známkou zakotvení do hliněné podlahy na dřevěných nohách (v 1. patře byly také ve všech místnostech hliněné podlahy, které byly odstraněny až koncem 19. století a nahradily je podlahy prkenné). Je to po kamenné šatlavě, otevřeném krbu – černé kuchyni v 1. patře další z unikátů. Samozřejmě, největším unikátem je budova fojtství samotná.
Ještě bychom chtěli upozornit, že v r. 2005 zde studenti architektury a historie z Brna zkoumali původní venkovní a vnitřní trámy srubu a ostatních dřevěných částí fojtství a podle jejich měření a stanoviska byly při stavbě v r. 1748 pokáceny a otesány jedle ve stáří cca 160 let. Takže fojtství, byť postavené v r. 1748 má ve dřevě stáří 425 let.
Zdroj foto: Ondřej Daňa
Zdroj info: zkušenost autora textu, Fojství Jasenná
