Vyhlídka Solenice. Nejkrásnější pohled na Vltavu vás ohromí

Autor:

My máme rádi vyhlídky! A co vy? Ty nejhezčí se nacházejí právě na řece Vltava. Její meandry vám doslova vyrazí dech. Jednoho květnového rána jsme i my vyrazili na výlet na vyhlídku Solenice. Musím říct, že mi vyrazila dech. Jestli si myslíte, že ta na Máji je nejlepší, tak to jste ještě nebyli tady. Ale nebyli bychom to my, kdybychom si náš výlet neokořenili vtipnými událostmi, na ty už se určitě těšíte, že jo?

Nejdřív něco málo k obecným faktům. Z Prahy se na vyhlídku dostanete za necelou hodinu. Parkovat se dá v obci Zduchovice. Ukazatele vás navedou správným směrem na vyhlídku, takže nemusíte dle informací na internetu parkovat u obecního úřadu, můžete vyjet dál do kopce, jsou tam tři parkovací místa před bytovkou. Na internetu se dočtete, že vyhlídka se nachází nedaleko po zelených značkách. Ha. Značky! O těch si ještě něco málo povíme v průběhu našeho vyprávění.

Ale vraťme se k naší cestě. Cesta nám ubíhala rychle a zanedlouho jsme dojeli ke zmiňované bytovce. Zaparkovala jsem právě u nedávno zmíněné bytovky, s velkým autem to bylo trochu složitější, ale zvládla jsem to a vyšli jsme do kopce podle ukazatele. Šli jsem dál a dál, až jsem se dostala na pomyslné rozcestí. Na začátku našeho výletu mi bylo sděleno, že je to fakt kousíček, tak jsem se radovala, no ale jak tomu bylo opravdu, na to si počkejte. Jedna cesta vedla doleva lesem, druhá rovně. Hádejte, jak jsme se rozhodli. Ano, šli jsme rovně. Přešli jsme malý kopeček zarostlý trávou, ve kterém se sem tam mihla fialová kvítka lučního kvítí a můj spolucestovatel už se rohlížel, kde jakože onen cíl cesty je. Zřejmě byl stejně ztracený jako já, o to hůř, že já ani nevěděla, kam jdeme. Došli jsme až na okraj začátku lesa, kde na půl cesty v něm jsme se zastavili. Někdo znalecky vytáhl telefon a zavládlo ticho. Zeptala jsem se: „Co teda?“ Zazněl smích. Hned mi bylo jasné, že tudy tam zřejmě nedojdeme, přesto jsme ale pokračovali v cestě. Divné. Až najednou, když ve stejný čas daleko za námi zahřmělo, se z těch nebojácných mužských úst ozvalo: „Půjdeme zkratkou! Je to fakt kousek“. Ha ha, tak jo. A zde začalo naše dobrodružství.

Za pár minut naše kůže na rukou okusila první kapky deště, malá před letní přeháňka, a tak jsme se vydali do lesa, kudy údajně měla vést ona zkratka zkratky. No, asi takhle, takovou dobrou hodinu jsme chodili v kruhu řekla bych, nebo možná ve čtverci? Stromy se zdáli čím dál povědomější a jehličí na zemi taky. Což se lehce podepsalo na mé náladě. Následně jsem zažila malý infarkt, když z keře 2 metry ode mě vyskočila srnka. Věděli jste, že je srnka tak velká? Ano, v lese se toho naučíte spoustu! Třeba, že je dobré sledovat navádějící šipku, která se pohybuje podle toho, jakým směrem ukazujete ehm… na navigaci v telefonu. Necháme to ale asi bez dalšího komentáře. Jakmile jsme nabrali ten správný kurz, vypadalo to, že po další hodině úspěšně dojdeme do cíle. Mimochodem jedna dobrá rada na bloudění v lese, když si budete myslet, že je dobrý nápad jít z údajně mírně strmého kopečka, takto opravdu není dobrý nápad, hrozí totiž, že snadno skončíte ve vertikální poloze. Ale co, aspoň jsme se zasmáli. Myslím, že tento den jsem se nasmála tolik, že budu žít o sto let déle. Je lepší se společně smát, než se tvářit vážně a mlčet. Uznejte sami, když máte perfektního parťáka jde všechno, i to méně dobré, lépe!

 

Konečně jsme se ocitli na ŠTĚRKOVÉ cestě. Úleva! Avšak naši cestu nám znepříjemňovala blížící se bouřka. Měli jsme tak omezené množství času, abychom došli a pokochali se krásami vyhlídky Solenice, přesto když jsme tam došli, zůstali jsme pár desítek minut. Musím říct, že za ty všechny ztrasty ale i vtipné zážitky, to za to rozhodně stálo! Z vyhlídky vidíte až na okraj Orlické přehrady. Voda se v záhybech Vltavy tak hezky vlní a při jasném dni lze vidět nádherné odrazy bělostných mraků. To je to, proč cestujeme, vidíme krásy z naší země a nejen z té naší, zatímco ostatní sedí doma a žijou online. Víte, občas by člověk měl prostě vypnout a jít se ven projít, třeba jen do nejbližšího lesa, vždyť je kolem nás tolik krásy, kterou člověk nemůže ani všechnu pobrat. Můžete dýchat čerstvý vzduch, který není zkažen městským smogem a spěchem. A tak nějak se vám za to všechno vaše duše odvděčí. Je to prostě ráj.

Po tom, co jsme se dostatečně pokochali a vyfotili pár fotek, bylo rozhodnuto, že se vrátíme k autu. Z dáli se totiž ozývali zlověstné zvuky nadcházející bouřky. Ostatně i to je výhoda vyhlídek. Vidíte to, co se někde stane za několik desítek minut. Zatímco na východě zářilo sluníčko, na západě byla už průtrž mračen, kdo se neschoval, byl určitě promočen na kost. Vydali jsme se tedy po skutečných zelených značkách a na stejně štěrkové cestě jsme byli během deseti minut. Pokračovali jsme po ní dál a nikam neuhýbali. Za pár dalších minut jsme došli k malému smrkovému lesíku, který vůbec nebyl hustý a bylo vidět z jeho kraje na jeho konec. A tam jsme si všimli velikánské cedule, popisující směr chůze. Ach! Tak tu jsme na začátku opravdu přehlédli. Ostatně ani jeden z nás nevěděl, že když jsme půdně stáli na tom rozcestí, místo cesty rovně, jsme se měli vydat doleva. Tak snad ušetříme kilometry v nohou i vám. Všeho všudy to od vyhlídky až k autu trvá 25 minut plus mínus. Pokud by někoho zajímala naše bilance kilometrů, je to přesně 8 kilometrů v nohou a jazyk od žízně na zádech. Ve skutečnosti to k vyhlídce od parkoviště je celý jeden kilometr. To víte, rádi se ale procházíme. Jo a nezapomeňte si s sebou vzít lahev vody, kdybyste se náhodou při cestě ztratili a neměli jí jako my, no co, teď už vodu vozíme i když jedeme jen pět kilometrů za Prahu.

 

 


Místo pro vaše názory