Loni na začátku jara jsem dostala chuť vycestovat do zahraničí. Vždy se cestuje lépe ve dvou, a tak jsme se s kamarádkou domluvily, že společně něco vymyslíme. Naplánováno bylo během pár dní. Protože naší prioritou bylo hlavně ušetřit, řídily jsme se převážně dle cen letenek. Nejdříve to vypadalo na Dánsko, nakonec vyhrála ale Severní Makedonie. Letenky včetně příručního zavazadla do Skopje nás stály dohromady kolem tří tisíc.

Mimochodem, je zajímavé kolik lidí má v sobě stále předsudky. V povědomí Čechů z nějakého neznámého důvodu zůstávají zakotvené mýty o Balkánu. Mnoho lidí řeklo, že nás tam určitě zabijí nebo prodají na orgány. Opak je ale pravdou. Zatím nikde na světě jsem neviděla tak pohostinné a milé lidi jako právě tady. Bydleli jsme kousek od arabské čtvrti a ani kvůli tomu jsem se o své životy nemusely bát. Lidé si občas vytvářejí umělé domněnky o cizích lidech, aniž by znali skutečnost, a to si myslím, že je velká škoda. Zbytečné předsudky.

Ještě před odletem jsem si chtěla směnit pár peněz za Makedonské denáry, kdo by to jen řekl, jaký problém to bude. V bankách nemáte šanci, a tak se musíte spoléhat na malé směnárny. Já jsem si pro svoje denáry jela přes celou Prahu. Nakoupila jsem necelých 600 denárů za 280 korun. Víc jich totiž na pobočce neměly. Samozřejmě si sebou můžete vzít eura a směnit až v Makedonii, ale to taky není úplně sázka na jistotu, ostatně o tom později.

Konečně nadešel náš víkend, abychom ušetřily ještě více na letenkách od Wizzair připlatily jsme si jen jedno příruční zavazadlo. Na rozdíl od své kamarádky jsem vstávala časně, neboť jsem se vlakem přesouvala z Prahy do Bratislavy, odkud jsme letěly. Mimochodem, až se někdy budete dívat na letenky, zkuste jinou variantu místa odletu než je Praha. Rozdíl v ceně letenek je citelný.

Foto: vlastní – centrum města

Vlakem do Bratislavy jsem se dostala během čtyř hodin. Kousek od vlakového nádraží je zastávka, ze které dojedete přímo na letiště. Celkem mě udivilo, jak je letiště malinké oproti tomu pražskému. Na druhou stranu je to dobře. Všechno tu rychleji odbývá. Na letišti jsme byly dřív, než nám letadlo letělo, a tak jsme chvíli zůstaly sedět v hlavní hale, než jsme se odebraly k pasové a bezpečnostní kontrole. Opět žádné nekonečné fronty, tak jako v Praze. Po absolvování kontrol to vypadalo na druhé straně trochu jako letiště duchů, téměř nikdo tu nebyl. Čekačka na letadlo nebyla nikterak záživná krom toho, že jsme obě čekaly v jiných tunelech, neboť když máte zavazadlo, máte i priority letenku, ale prakticky v tom nějaká další výhoda než přednostní nástup do letadla nebyla.

K letadlu nás přivezly autobusy. Hrozně jsem se na let těšila, ale i se trochu bála, protože obě jsme v letadle seděly naposledy asi tak před sto lety. Naštěstí vše proběhlo v pořádku. Cestující v řadě před námi se vyklidili za svými kamarády, kteří seděli jinde a tak jsem si i já mohla užívat výhled z malého namrzajícího okýnka ven. Řeknu vám, ten pohled prostě miluji. Mraky snoubící se s vrcholky hor. Co může být kouzelnějšího?

Let trval zhruba dvě hodiny. Naštěstí jsme se obešli bez turbulence, kterou jsme si všichni užili dostatečně při zpáteční cestě. Když jsme přistáli, bylo odpoledne a nebe bylo bez mráčků. Ještě než jsme odjeli do města, neboť letiště se nachází pár desítek kilometrů od něj, jsme museli projít pasovou kontrolou. My jsme to měli bez otázek, avšak některých cestujících se ptali na důvod jejich pobytu v zemi.

Foto: vlastní – výhled na Millennium Cross

Cesta do města ubíhala rychle. Z nic neříkající pouště se začaly pomalu na obzoru tyčit obrysy domů. Netrvalo to dlouho a byly jsme konečně v našem ubytování Hotel Super 8. Strategicky jsem ho vybrala kousek od hlavní třídy. Dvě noci včetně snídaně nás stály 2100 korun. Do centra města jsme to měly asi 10 minut chůze. Nejdřív jsme se ubytovaly, mimochodem hotely na Balkáně mají na internetu vždy o něco více hvězdiček, než jaká je skutečnost. Po krátkém odpočinku jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat, co nám nabízí noční Skopje a také jsme měly pořádný hlad.

První, co vás na městě určitě zaujme jsou sochy. Sochy na každém rohu ulice i budovách. Většinou jsou to sochy slavných lidí, umělců, politiků ale i běžných lidí. Avšak ta největší stojí uprostřed Náměstí Makedonie. Abyste ji mohli vyfotit musíte stát několik metrů od ní, jinak nemáte šanci. Kolem nábřeží se rozkládají restaurační zahrádky. Přes řeku můžete vidět hned několik mostů, tomu neznámějšímu se říká Kamenný most, opět se sochami. Významné a mohutné budovy na druhé straně řeky od náměstí nám připomínají majestátnost města v duchu antické architektury. Vše je krásně nasvícené a člověk by se na ty budovy i sochy díval nejraději celou noc. Přestože se jedná o hlavní město, nemusíte se bát velkého hluku nebo snad nepříjemného obtěžování.

Foto: vlastní – noční město

Rozhodly jsme se navštívit podnik hned u mohutné sochy Alexandra Velikého – tak mu říkají místní, oficiálně je to socha Válečníka na koni. Ten večer v restauraci zrovna hrála živá hudba, a tak jsme jedly typické balkánské jídlo a k tomu poslouchaly jazz. V těchto podnicích můžete většinou platit kartou, což je super. Když jsme se najedly, rozhodly jsme se, že půjdeme už domů. Přeci jen zítra nás čeká dlouhý den, a tak jsme si chtěly odpočinout.

Když jsem druhý den ráno vyšla na balkon, naskytl se mi úchvatný výhled. Přímo naproti mně se byla pevnost Kale, zprava se ozývaly hlasy z rozhlasu arabské čtvrti a zleva se na vrcholu hory tyčil velký kříž. Ranní ruch města nebyl tak rušný, jak jsme zvyklí z jiných velkých měst. Zalezla jsem zpět a po nutných přípravách, jsme společně vyrazily na snídani. Snídaně se podávaly v restauraci a byly opravdu bohaté. Na výběr jsme měly z různých místních specialit, ale také dobře známých sýrů a salámů. Kdo chtěl mohl si dát i polévku. Samozřejmě nechyběly ani sladké věci.

Foto: vlastní – hotelová snídaně

Ještě před odjezdem na výlet jsme se vydaly znovu do centra. Měly jsme v plánu směnit si eura za denáry. No, jak říkám, měly. Při procházení městem všechny budovy vypadaly ještě krásněji než v nočním osvětlení. Právě dnes začal můj maraton s focením soch. Od hotelu po náměstí jsem jich objevila asi 10. To není úplně málo. Nechaly jsme sochy sochami a vyrazily do směnárny. Během cesty jsme ještě potkaly pár toulavých psů, které bych si nejraději vzala domů. Když jsme dorazily o něco pár minut ke směnárně, zjistily jsme, že mají zavřeno. Nepříjemné. Napojily jsme se na wifi a hledaly jinou alternativu. Mimochodem doporučuji si dopředu doma v teple vyscreenovat všechny spoje, které budete potřebovat nebo i důležité informace, protože jakmile si v Makedonii zapnete byť na minutu data dost se vám to prodraží.

Vygooglily jsme tedy ještě jinou směnárnu, která měla mít údajně otevřeno od 10 a tolik hodin také bylo, mno ale jak se zdá, na Balkáně si na otevírací dobu moc nehrajou, ostatně jako třeba v Itálii. Nezbývalo než se zeptat v hotelu, zda-li tam mají svou směnárnu, avšak i zde jsme nepochodily. Nakonec jsme náhodou narazily na bankomat a rozhodly se zariskovat a vybrat si peníze z něj. Bankomat nám kartu nesežral, a tak jsme měly zase o pár denárů navíc a byly víc v pohodě. Bohužel tato nepříjemná věc nás zdržela, a tak nebylo jisté, zda-li se dostaneme na nádraží včas. Rozhodly jsme se, že využijeme služeb taxi. Do kaňónu Matka, kam jsme měly namířeno to bylo zhruba 20 kilometrů. Náš řidič uměl dobře anglicky, takže nám vyprávěl o sobě, o městě a o Makedonii. Milé překvapení přišlo při placení. Cesta nás stála jen 10 euro. Řidič byl také velmi ochotný a udělil nám cenné rady, například kde zastavuje autobus při cestě zpět a nebo kudy se do Matky vydat.

Foto: vlastní – kaňon Matka

Pokud máte rádi přírodu, tady to budete přímo milovat. My jsme tu strávily zhruba dvě hodiny a kaňon obešly téměř celý, ale jak už to tak bývá ozvaly se naše hladové žaludky. Při procházce kolem vody jsme nezapomněly udělat instafriendly fotky. Dokonce na půl cesty se nachází restaurace a hotel. No, musí to tu být kouzelné. Na kousku cesty nás doprovázel i toulavý pejsek, jehož domovem bylo právě toto místo. Řekla bych, že jindy je tu méně rušno, avšak zrovna v sobotu se tu konaly závody ve sjezdu řeky, a tak tu bylo více lidí než je asi obvyklé. Pokud si zapomenete vodu, není problém, můžete si ji zakoupit téměř na každém rohu, stejně tak i šťavnaté jahody. Náš hlad nás hnal ale dále, rozhodly jsme se, že zakotvíme v restauraci u řeky, odkud byl také výhled na závody. Oběd nás vyšel každou v přepočtu na 65 korun, ale jídla jsme měly takovou hromadu, že jsme to ani nesnědly. Už jsem se zmínila, jak je Makedonie levná?

Foto: vlastní – kaňon Matka

Při cestě zpět jsme si vzaly znovu taxík, který ale byl o něco dražší oproti prvnímu a také jeho vozidlo vypadalo poněkud jinak. Inu, ale co už hlavně, že jsme se dostaly zpátky do města. I když musím se přiznat, že jsem si pár minut myslela, že se určitě někde v půli cesty rozpadneme. Vrátily jsme se někdy kolem třetí hodiny. Měly jsme v plánu toho ještě dost, a tak jsme se zkratkou dostaly zpět na hotel, abychom si chvíli odpočinuly. V původním plánu bylo, že navštívíme místní ZOO, avšak osud nás zavedl úplně někam jinam. Naše kroky vedly právě do arabské čtvrti. Kdo se o nás bál, tak nemusel.

Jakmile jste postoupili do hlouby tržiště, jako by vás popadlo kouzlo orientu a vtáhlo sebou na dobrodružnou cestu. Byla slyšet orientální hudba a vonělo to tu typickými arabskými pokrmy. Ženy byly zahalené a muži se proháněly na mopedech po ulici a nezapomněli u toho hlasitě troubit. Naše kroky nás zavedly do spletitých uliček stanů, kde se nacházely trhy. Našli byste tu vše, na co byste si vzpomněli. Od masa po čerstvé ovoce a zeleninu. Ředkvičky tu byly tak velké, že byly buď zmutované nebo nevim. A hlavně vše bylo levné. Sama jsem tu nakoupila koření za úplně směšnou částku.

Foto: vlastní – trh

Při bloudění jsme se trošku ztratily, že jsme vyšly úplně opačným směrem, než jsme měly. Vyskytly jsme se neznámo kde v obklopení mešit. Zdejší lidé už moc anglicky nerozuměli, a tak jsme se musely spolehnout samy na sebe. Cesta nás dovedla až k mešitě Mustafi Paši. Od této budovy už to bylo jen kousek přes park do pevnosti Kale. Na trávě jste mohli pozorovat rodiny s dětmi, které si zde hrály. Všechno tu bylo tak nějak jinačí než to známe od nás z domova. Žádný stres, jen rodinná pohoda.

Z pevnosti byl nádherný, ale opravdu nádherný výhled na celé město. Právě odpoledne na toto místo mířilo spoustu lidí. Stejně jako my se nechali zlákat vidinou skvělého výhledu z věže, avšak vstup do ní byl zapečetěný zámkem, což jsme zjistily, až když jsme k mříži přišly. To vás potěší, když pochodujete v parném dnu po sáhodlouhých hradbách, ale nevadí. I tento výhled za to stál. Přišli jste si jako v pohádce.

Foto: vlastní – pevnost

Náš den pomalu končil a my se rozhodly, že se vydáme do místního marketu a pokoupíme nějaké dobroty a samozřejmě také něco dobrého na večerní pití, které nás téměř zabilo, protože po celodenním chozením jsme byly tak vyšťavené, že stačila kapka alkoholu a byl konec.

Poslední den naší návštěvy jsem se rozhodly, že nebudeme nikam spěchat. Na snídani jsem strávily delší dobu a pořádně se najedly. Dopoledne jsme zašly pokoupit ještě místní sladkosti k trhovcům u náměstí a také suvenýry. Pak jsme se šly posadit na nábřeží k řece, kde jsme ale spatřily něco nemilého, a to byly odpadky, které se zachytily pod mostem. Ostatně odpadkových košů byste tu hledali opravdu pomálu, a tak není divu, že ulice bývají často znečištěné, což je trochu paradox, když ve městě stojí sochy za desítky miliónů eur, ale na odpadkové koše už jaksi nezbylo. Je to smutná realita, která trochu pochromuje hodnocení celé naší návštěvy. Když to nezvládá městská správa, neměli by pro zvelebení svého domova dělat alespoň něco místní lidé? Ale kdo ví, jaké priority mají.

Foto: vlastní – podvečer ve Skopji

Každopádně návštěvu hlavního města Severní Makedonie hodnotím kladně. Poznala jsem zase jinou kulturu, kterou jsem si mohla vychutnat plnými doušky. Město je krásné a majestátní. Určitě jsem zde nebyla naposledy, protože za tři dny nemůžete poznat tolik, kolik byste chtěli. Byla to jen ochutnávka před velkou cestou, až se sem zase někdy vrátím. Pokud by vás zajímalo na kolik nás cesta pro nás obě vyšla, tak to bylo zhruba 6 tisíc plus útrata tam. Když to vydělíte dvěma dostanete nesmyslně nízkou částku, kterou byste nezaplatili většinou ani za eurovíkend v Evropě. Proto radím, zkuste občas i něco jiného. Daleký Balkán vás v mnohém překvapí, že mu snad prominete i ten bordel v ulicích.

Zdroj informací: zkušenost autorky textu, autorský text
Zdroj foto: Michaela Rubešová