Alpe Adria Trail: Až na pokraj sil

Dlouho jsem nevěděla, jak začít psát. Poslední návštěva Slovinska ve mně zanechala rozporuplné pocity. Častokrát jsem si při výpravách sáhla na dno svých sil, důležité ale bylo, že jsem vždy našla vůli a sílu jít dál. Ostatně, když jste spíše městský člověk a nelezete denně po horách, byla to výzva o to více. Všemu samozřejmě předcházel nákup oblečení na hory. Bez vhodných bot byste skončili asi po prvním kilometru.

Naše cesta začala klasicky ve středu ráno v centru Prahy. Tentokrát nás jelo jen šest novinářů a z toho já – jediná žena. Přišla jsem si trošku nesvá, ale nakonec to bylo vlastně super. To zná jistě každý člověk, který se cítí lépe mezi muži než mezi babincem. Muži aspoň ví, kdy mají mlčet a nebo mlčí pořád.

Kolem čtvrté hodiny jsme se dostali do Kobaridu. Tady už to znáte z jiných vyprávění. Trávili jsme tu poměrně velký čas při objíždění různých kempů a glampingových míst. Dnes hlavu složíme, pro mě už známém místě, v Kempu Koren. Na uvítanou nás čekal přípitek, v podobě pálenky, kterou tu potkáte na každém rohu. Důležitá rada, nikdy to nepijte po douškách, ale na ex. Věřte mi, už mám trochu trénink po těch press tripech se Slovinskem. Po přípitku a pár slovech na úvod jsme se šli ubytovat do srubů a poté nás čekala úvodní přednáška o místech, kvůli kterým jsme sem přijeli.

V krátkosti nám byli představeni průvodci, se kterými budeme absolvovat jednotlivé úseky tras. Také nám bylo sděleno něco málo o Alpe Adria Trail a také nové trase Juliana Trail. Po vstřebání informací jsme byli puštěni zase do svých ubykací a poté nás už čekala jen večeře, které se konala v restauraci Jelkin v Drežnici. Byl to velmi zajímavý a vtipný zážitek, neboť jsme si naivně mysleli, že nás čekají pouze tři chody a konec, a tak jsme si pokaždé naložili hrozně moc jídla. Jaké bylo naše překvapení, když jsme u sedmého chodu, nemohli už ani dýchat. Nutno podotknout, že všechno bylo opravdu vynikající! Měli jsme možnost ochutnat i maso z medvěda a tradiční pokrmy. Po večeři jsme pomalu nemohli dojít ani k autu, ale těšili jsme se na spánek.

Ráno přišlo příliš rychle a mně se nechtělo vstávat, ale překonala jsem se. Oblékla a sbalila. V hlavní budově na nás už čekala bohatá snídaně. Po ní jsme se venku seznámili s uměním trekingových holí pro Nordic walking, které by nám měly pomáhat při zdolávání tras. To se také stalo, i když jsme u toho občas vypadali komicky, obzvlášť my, co jsme hole viděli poprvé v životě. Abych se přiznala trasa, která byla vybraná na první den, byla pro mě velmi náročná. Nejen fyzicky, ale také psychicky. Ostatně tyto dvě lidské vlastnosti jsou až příliš propojené, když jedno není dost silné, podlehne snadno to druhé. Dopoledne nás čekala tedy část etapy 25 ATT a Juliany (Kobarid-Trnovo-Bovec-okolí řeky Soča).

Nikdy jsem takové trasy nešla a mojí první chybou bylo, že jsem se moc oblékla, i když venku byla zima. Takže jsem později svršky shazovala, jak nejrychleji to šlo. Jakmile se začnete nepřiměřeně potit a přehřívat, konec je blíž, než si myslíte. Naštěstí s námi na výpravě byl i Petr, dlouholetý horský průvodce a majitel outdoorového centra, který mi častokrát v mých slabých chvilkách pomáhal a motivoval k tomu jít dál. Dopolední trasa byla pěkná, ale kolikrát jsem proklínala strmé kopce, které jsme museli vyjít a následně o pár metrů jsme zase scházeli dolů. V jednom momentě se moje psychika zlomila a odmítla jít dál, možná to bylo i stresem, který jsem v té době prožívala a možná si nepřiznala, jak moc špatné to se mnou je. Každopádně tady to bylo. Nohy by šly, ale hlava odmítla.

Petru patří mé velké dík, za jeho trpělivost, protože já byla ve fázi před rozbrečením se. Chtělo to obrovské množství hroznového cukru a čokolády, odvedení pozornosti od chození a další motivační řeči. Netrvalo dlouho a skupinu jsme zase dohnali. Smutné pro mě bylo, že jakmile jsem je došla, skončila pauza a šlo se dál, tudíž žádná pauza pro mě a mé slimoší tempo. Na druhou stranu raději jít svým tempem, než nedojít vůbec. To dopoledne jsem na sebe byla hrozně hrdá, že jsem trasu dokončila, až jsem zapomněla na to, že nás čeká ještě odpolední trasa, která naštěstí nebyla tak náročná, ale ten den jsem se fakt už těšila do postele.

Druhá trasa číslo 24 AAT vedla z Trentina do Bovce, převážně kolem řeky Soči. Je škoda si neužívat těch výhledů do přírody kolem sebe. Za celý den jsme ušli zhruba 17 kilometrů v drsném terénu. Po zdolání trasy nás čekala ještě jedna zastávka, naši průvodci nás dovezli až na vrchol Vršič Pass, který se nachází ve výšce 1600 metrů nad mořem. Kdo miluje hory a přírodu, musí sem, a to jednoznačně. Mně se téměř z těch výhledů zastavilo až srdce. Stejně tak se připravte, že vás čeká mnoho zákrut na vrch. Je třeba tomu přizpůsobit jízdu, avšak mě polhcenou tak trochu automobilovým průmyslem, hned napadlo, jak by se tady skvěle driftovalo, ale nesměl by nikdo jet proti vám, pak by byla kolize nevyhnutelná.

Poté jsme se vydali už do ubytování v hotelu Špik. Je zvláštní, že nikdo z nás, kdo absolvovat jarní press trip o kempech, si nevšiml, že přímo v tomto kempu Špik stojí také hotel. Jaké to překvapení. Večeře byla formou bufetu, a tak jsme se celí vyhládlí pořádně najedli. Následoval jeden drink a hurá spát. Zítra nás čekala další část treků.

Je nový den. Už jsem se zmiňovala, jak nejsme s kopci kamarádi? Tak tady jsem si jich také užila celkem dost. Není proto divu, že jsem opět byla posledním článkem ve výpravě. Ale tak co se dá dělat, někdo musí být, no ne? Hlavně, že vždy dojdu. Cesta začínala v rakouské části u jezera Faakersee. Jednalo se o etapu číslo 21AAT. Provázel nás velmi starý pán, kterému bylo něco kolem 80 let a celý život žil v horách. Vůbec byste to do něj neřekli, že už má tak požehnaný věk. O trase a místě vyprávěl jako by to byl jeho denní chleba. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí, třeba že se od října nesmí sbírat houby, aby se les mohl sám obnovit zase do další sezóny.

První zastávka byla u magické stavby Burgruine Finkenstein. Jednalo se o zříceninu, která nabízí i amfiteáter a často se tam pořádají různé koncerty. Z vyhlídky byl také krásný výhled na jezero a také italské hory. Naše cesta tady ještě nekončí. Stoupání pokračuje až do restaurace, kde máme mít oběd. Takové „orlí hnízdo“, z terasy je přímo úchvatný výhled do údolí. Po obědě nás čekal výlet na skok do Itálie a k jezerům. Avšak jak je známo, Italové moc nedají na dochvilnost, a tak jsme na zástupce museli čekat téměř hodinu, někteří z nás se rozhodli čas využít a obejít si alespoň první jezero Lago di Fusine Inferiore, které má téměř až pohlednicové výhledy. Voda je azurová a hory v povzdálí dodávají šmrnc.

Když dojely Italky, vydali jsme se k druhému jezeru Lago di Fusine Superiore. Těžko se přírodní krása popisuje slovy, museli byste tam být a vidět to, protože občas něco prostě nejde popsat. Trasa nás vedla kolem jezera lesem. Ovšem protože jsme novináři, všechno nám trvalo sto let, protože jsme se stále zastavovali a fotili. Při normální chůzi by vám to trvalo zhruba necelou hodinu zpátky k parkovišti. Obě jezera mají co do sebe a nedokážu se rozhodnout, které bylo hezčí.

Výlet v Itálii končí a my se přesouváme k jezeru Bled. Tentokrát jsme ubytováni v hotelu Ribno, který mi připomíná rakouské horské hotely. Jak víte, Slovinci jsou velmi ekologicky založeni, jinak to nebylo ani v hotelu. Na každé chodbě byste nalezli třídící koše. Vstupní hala hotelu byla velmi decentně až luxusně zařízena, že jste si připadali opravdu jak někde na horách a ne v údolí.

Poslední den jsme se vydali k Bohinjskému jezeru, odkud nás čekala poslední a na rozloučenou ta nejlehčí trasa. Den se také vyvedl, když konečně zmizela mlha a vysvitly první paprsky slunce, byl vidět vrchol Triglavu tak krásně, až byste chtěli hned zamířit k němu. Cesta nás vedla až do Bohinjské Bystrice. Tentokrát už to šlo rychle a téměř jen po rovince. Opravdu krásný den. Moje prvotní nezdary se na nakonec zúročily – tentokrát už jsem nebyla mezi posledními, ale naopak mezi prvními z celé skupiny, až se někteří dost divili. Nemusím ani zmiňovat, že si ze mě dělali srandu po každé, když se na obzoru objevil kopec.

Ještě než jsme vyrazili domů, zastavili jsme se na oběd v penzionu, který byste snadno po cestě mohli minout. Není ničím nápadný, ale bože to jídlo. Mňam! Kdybyste měli cestu okolo, pak se tady rozhodně zastavte, jedná se o penzion Resje.

Občas, když teď sedím doma, mám nutkání vyrazit na nějakou túru, přeci jen 20 kilometrové denní trasy se vám tak nějak zažerou do kůže a už si přijdete, že dokážete všechno a dojdete kamkoli.