Bohnický hřbitov bláznů: tajemné místo s pohnutou historií

O Bohnickém ústavním hřbitově koluje spousta děsivých historek. Údajně se jedná o nejtajemnější místo v České republice, na kterém se dodnes pořádají satanistické rituály a které je protkáno negativní energií. Jaká je realita jsme se proto vydali zjistit na vlastní kůži.

Různorodí nebožtíci

Hřbitov vznikl v roce 1909, několik let po otevření bohnického Ústavu pro choromyslné, a nachází se mimo areál bohnické léčebny na samém konci Prahy. Dostanete se sem ulicí U Drahaně, která vede přes zdejší zahrádkářskou kolonii. V době svého otevření byla bohnická léčebna největší svého druhu v Evropě, s kapacitou až 3000 pacientů. Hřbitov byl původně určen pro pacienty a personál léčebny, první pohřeb se konal jen pár dní po jeho vysvěcení a jednalo se o pohřeb teprve jedenáctiletého chlapce, chovance léčebny.

Nechvalně známá je jižní část hřbitova, kam byli pohřbíváni vrazi a sebevrazi, kteří z náboženských důvodů nemohli být pohřbeni jinde. Ti byli také pohřbíváni bez náhrobků a bez rakví do holé země, zabaleni do plátna a zasypáni vápnem. Právě tady mají lidé cítit negativní energie, někomu se tu prý špatně dýchá. Většinou zde byli totiž pohřbíváni škrtiči a dusiči. Do těchto míst se ale dnes dostanete jen stěží, nevede tudy žádná cesta a ani bychom vám to neradili. Jednotlivé hroby tu nejsou příliš patrné a nikdy nevíte, kam šlápnete. U mnohých hrobů navíc hrozí jejich propadnutí.

Největší množství pohřbených tu přibylo za první světové války. Jednalo se hlavně o vojáky, kteří končili v léčebně v důsledku válečných traumat. V této souvislosti je nejčastěji uváděn rok 1916, kdy mělo být pohřbeno až 640 lidí, většina z nich přitom zemřela na tyfus a jejich těla tak nebylo kvůli šíření infekce možné převézt jinam. Současně byli kvůli úspoře místa pohřbíváni hromadně ve třech vrstvách. Na počest vojáků zde dodnes stojí mohyla s latinským nápisem uctívající jejich památku.

Foto: autorský archiv

Hroby bez náhrobních kamenů

Dohromady je na hřbitově pochováno přes 4000 nebožtíků, náhrobních kamenů se jmény tu ale najdete jen pár. Důvodů je hned několik. Kromě hromadných hrobů bezejmenných vojáků se zde často pohřbívali sebevrazi, kteří neměli na řádný pohřeb nárok. A vzhledem k tehdejším postojům vůči psychicky nemocným často rodina o své příbuzné ztratila zájem, a řádný pohřeb nezařídila. Hřbitov fungoval až do roku 1963, kdy byl předán do správy Pohřební služby hlavního města Prahy, a začal pomalu chátrat. Zároveň se stal populárním pro různé odvážlivce, milovníky tajemna a také pro vyznavače satanismu. Ti tu po nocích pořádali svoje srazy hlavně v 80. letech.

Jedním z největších tajemství bohnického hřbitova je dozajista údajný pohřeb atentátníka na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Gavrilo Princip byl vězněn v Terezíně, kde zemřel na tuberkulózu a kde měl být také pohřben na místním hřbitově. Podle několika svědků bylo ale jeho tělo tajně převezeno a pohřbeno právě na bohnickém hřbitově, a to proto, aby jej příští generace nemohly obdivovat. Oficiální hrob v Terezíně byl ale v červenci roku 1920 exhumován a tělo převezeno do Sarajeva. Jaká je pravda se tedy nejspíš nikdy nedovíme. Další nechvalně proslulý obyvatel zdejšího hřbitova je i vrah, který se přihlásil k děsivé vraždě mladé prostitutky Otýlie Vranské, jejíž tělo bylo nalezeno rozčtvrcené v cestovním kufru. I přes to, že mu nikdy nebyla prokázaná vina, spáchal Pavlíček během vyšetřování sebevraždu, a případ Vranské tak zůstal dodnes neobjasněný.

Země pokrytá břečťanem

Dominantou hřbitova byla hřbitovní kaple s márnicí. Ta byla bohužel v roce 1989 vypálena vandaly a dnes tu stojí jen její torzo s provizorním oltářem, na který dodnes lidé chodí zapalovat svíčky bezejmenným nebožtíkům. Strašidelně působí díra v zemi v zadní části, která pokračuje dál pod kapli. O vstup do jámy pekelné se ale nejedná, ve skutečnosti zde byla šachta a sklep, ve kterém se skladovalo vápno. Ze zdi nad šachtou dodnes trčí zrezivělá kladka, kterou se vápno ukládalo a vytahovalo. Někoho může při pohledu na polorozpadlou kapli obrostlou břečťanem jímat hrůza, pokud si ale odmyslíte ponurou historii celého místa, je pohled na ní docela romantický.

To obecně platí pro celý hřbitov. Poté, co byl skupinou dobrovolníků uklizen, připomíná spíš klidný park plný zeleně než místo, kde vás pronásledují duchové pacientů a děsivých vrahů. Negativní emoce tedy plynou spíše z děsivých historek, které si o hřbitově přečtete, než se na něj vydáte. Rozhodně je to ale místo s velmi silnou atmosférou. Až na několik vyšlapaných cest je země zcela pokrytá břečťanem, do výšky se táhnou letité stromy a panuje tu absolutní klid. Ať už tu leží pohřbený kdokoliv, rozhodně tady odpočívá v pokoji.