Objevujeme krásy jižních Čech s trojcípou hvězdou v čele

Autor:

Předpověď počasí a koronavirus dokážou někdy pořádně zhatit plány, a tak místo Rakouska bylo nutné vymyslet náhradní variantu. Vydali jsme se tedy poznávat krásy jižních Čech.

Na cestu jsem si zabalila nejen zavazadla, ale také Mercedes-Benz Marco Polo, který mi dělal skvělého společníka na cestách. Ostatně, jak jinak si užít poznávání přírody než v autě, ve kterém se dá v bezpečí i přespat. Navíc pro dobrodruhy je tu pohodlné řešení v podobě roztáhnutého stanu na střeše a pozor vyspíte se na matraci. Pro dva značka ideál, pokud se tedy vejdete do váhového limitu.

Co vše se dá zažít za tři dny

Co bych to byla za cestovatele, kdybych měla dopředu připravený seznam míst, kam pojedu. Tedy původně jsem měla, jenže okolnosti rozhodly jinak. Nakonec jsem tedy vyrazila do mé nejoblíbenější části Česka – na Šumavu – a to rovnou na tři dny. Pro někoho krátká chvíle, pro někoho možná ne, ale věřte, že i za 72 hodin se toho dá prožít celkem dost.

Z Prahy vyrážím jak jinak než po snídani, protože přeci jen pátky na cestách jsou tak trochu peklíčko, obzvlášť když vyjíždíte z centra města. Na cestu jsem si samozřejmě přibalila i nějaké dobroty, protože testovaný model nedisponoval kuchyní – nicméně ani to mi nezabránilo využít jeho potenciál naplno!

Během své cesty do jižní Čech a i přímo tam jsem navštívila velké množství míst, ale pozor nebyl to žádný maraton, a tak si teď vypíchneme ta nejlepší z nich!

Solenická vyhlídka

Zdroj foto: Michaela Rubešová

Výhodou, když máte velké auto je, že vám téměř každý uhýbá z cesty. Nevýhodou, kam se dostanete s běžně stavěným autem, tam to nemusí být tak lehké i s obrem. Obzvlášť, když zapomenete, kde jste to kdysi parkovali. Vytáčet se z úzké uličky bylo tedy hodno olympijské medaile, ale nakonec se povedlo i bez ztráty věnečku. V obci Zduchovice (z Prahy jste tu za hodinu) parkujte tedy vždy tak, abyste nepřekáželi zdejším obyvatelům. Jo a vezměte si pohodlné boty, protože od auta až k vyhlídce se pořádně projdete.

A protože já už jsem tady několikrát byla, věděla jsem, kam přesně jít. Ačkoli vzpomenu-li si na úplně první návštěvu zdejšího místa, musím se pousmát, protože z procházky na jeden kilometr se stala ta na osm kilometrů. Není nad to výletovat s někým, kdo rád používá slova jako: “Tohle je určitě zkratka.” No, není. Nicméně při pochodu se držte zelených turistických značek a také ukazatelů a nemůžete se ztratit. Pro jistotu si ale můžete do mapy v telefonu zadat místo určení, ať dojdete s jistotou.

Abyste se dostali přímo na vyhlídkové místo, musíte projít lesem a pak také trošku do kopce. Nicméně celá tahle námaha stojí za to. Stačí se pak jen posadit na balvan a zavřít oči. Nadechnout se a zase je otevřít a najednou se svět před vámi rozprostře v celé své kráse.

Prachatice

Zdroj foto: Michaela Rubešová

Tato fotografie nemá s obyvateli Prachatic nic společného, ale jak už to tak bývá, když jste někde doma – v mém případě na rodné hroudě, tak si prostě neuděláte nikdy žádnou fotku. To tak prostě je. A tak pro zaplnění obsahu, jsem se rozhodla upoutat vaši pozornost právě pasoucím se dobytkem.

Dobře, to by byla trocha blbého humoru. Ale co říct o Prachaticích? Když jste tady, máte město prošlé zhruba do hodinky. Kdo má rád architekturu, jistě ocení tu na náměstí – zejména jeho renesanční podobu. Někteří z historie vědí, že se město stalo důležitým bodem na obchodní stezce vedoucí do Pasova a mělo tak přiznané právo na skladování a prodej soli. Kdysi v dobách dávných ještě daleko před koronou se tu pořádaly tradiční slavnosti Zlaté solné stezky, avšak nutno podotknout, že jejich věhlas rok od roku slábnul a dříve hojně navštěvované slavnosti i zahraničními turisty, se staly spíše úsměvnou záležitostí s drahou klobásu a pivem.

Nicméně i tak v tomto malebném městě naleznete vše co k životu potřebujete. Od letního kina, přes divadlo, galerii a knihovnu, až po několik obchodů, restaurací a kaváren. Avšak ten největší poklad se ukrývá v ulici Horní – je jím indická restaurace. Kdo si myslí, že už nejlepší indickou objevil, tak zjevně nikdy nebyl tady!

Hrad Kašperk

Zdroj foto: Michaela Rubešová

Tento objekt nese titul nejvýše položený královský hrad v Čechách. A že cesta za ním je opravdu trošku náročná. Nicméně jak člověk překoná první kopec, jde to už snadno po mírném stoupání. Auto jsem tedy nechala na prostorném parkovišti, kde dopoledne nebylo moc lidí nebo jsem si to alespoň myslela. Parkovné se platí 50 korun. Mimochodem parkovala jsem až u toho druhého parkoviště, čímž jsem si cestu chůzí zkrátila o dobré tři kilometry.

Cesta nahoru mi trvala asi půl hodiny, protože jsem šla opravdu vycházkovým tempem typického cestovatele, který se všude zastavuje a všechno si fotí, včetně miniaturních broučků na cestě. Mimochodem to, že se hrad nachází na kopci, je předzvěst pro to, abyste si do batohu přibalili bundu. Docela to tam profukovalo a vzhledem k tomu, že počasí nebylo úplně příznivé, jsem byla ráda i za mikinu pod tou bundou.

A když jsem konečně dorazila do cíle, vypadalo to, že je hrad poměrně populární. Nacházelo se tu velké množství lidí. Někteří čekali na začátek prohlídky, jiní se zahřívali u teplé medoviny nebo čaje. Protože jsem tentokrát řidič já, tak medovinu jsem ze seznamu vyškrtla hned. Nicméně krásně a poživatelně vypadaly i pokrmy a nebyly ani moc drahé. Třeba takový grilovaný hermelín byl servírovaný jako v 4hvězdičkové restauraci. Překvapivé. Nechyběl tu ani stánek se suvenýry a různé atrakce jako je třeba lukostřelba. A pozor, mají tu veřejnou wifi! Podle letáků na nástěnce to vypadá, že tu po celý rok probíhají různé kulturní akce. Takový koncert pod širým nebem musí být velký zážitek. Jaké to bylo na prohlídce hradu vám neprozradím, abyste se měli na co těšit, až sem vyrazíte sami.

Kvilda

Zdroj foto: Michaela Rubešová

Už po příjezdu do nejvýše položené obce v Česku mě mělo trknout, že tu asi nebude takové teplo jako v níže položených místech. Ostatně teploměr ukazoval pouhých 8 stupňů (na konci léta) a já na sobě měla jen mikinu. Brr. Naštěstí prozíravost vyhrála a já si naštěstí do kufru ještě přibalila podzimní bundu. Ale co bych dala za rukavice, čepici, a …

Okolí Kvildy vypadalo tak trochu pochmurně. Z dálky se shlukovaly temné mraky jako předzvěst před blížícím se deštěm a nad loukou se držela hustá mlha. Ideální počasí na výlet, řekla bych. Něco mi šeptá, že tenhle výlet nebyl úplně vhodně naplánovaný a co den, to tak trochu zima. Inu, ale nevadí. Ne vždy je všechno prosluněné letním sluncem. V Kvildě jsem zaparkovala na parkovišti hned za značkou obce a stylově to postavila k obytnému vozu, aby si auta měla o čem povídat v době mé nepřítomnosti. Vtip.

A co se tady dá dělat? Samo o sobě je městečko maličké, takže nečekejte, že byste tu zažili bůhví jaké kulturní dobrodružství. Ale je to přesně ta krásná malebná krajina, do které se s chutí chcete vyrazit toulat a ztrácet směr, aniž byste koukali furt na hodinky, kolik je hodin a kdy už pojedete domů. V okolí se totiž nachází hned několik turisticky zajímavých míst. Je to třeba Jezerní slať, největší soví voliéra nebo vlčí výběh ve Srní. V zimě si tu zas bohatě užijí zábavu milovníci sněhu a lyží.

A jak se s tímhle autem žije?

Zdroj foto: Michaela Rubešová

Pro svou cestu jsem měla k dispozici zapůjčený model Marco Polo ve verzi Activity, což je ta základní – nelze tedy očekávat takový luxus. Nicméně i tak to pro méně náročné cestovatele bohatě stačí. Navíc, když zrovna nechcete někde kempovat, může auto nenápadně sloužit dál jako běžný vůz.

Kromě spacího patra – vestavba Westfalia – které se roztáhne velice jednoduše, zvládnout to i ženy, se může případně položit třetí řada sedadel, kde tak vznikne další ložní plocha. Se skládáním sedaček už je to poměrně těžší a v jedné osobě to asi nedáte. Pro větší intimitu si můžete zatáhnout závěsy a jistě oceníte zatmavené zadní sklo. A pokud si v noci budete chtít před spaním ještě číst, jsou v horním patře velice zářivé LED lampičky. Tak pozor, komu zasvítíte do očí.

Aby se auto stalo praktičtějším, tak bych asi z kolejnic vyndala druhou řadu sedadel. Získá se tím totiž víc místa. Když se následně posune třetí řada, vykouzlí se poměrně pěkný prostor v kufru. Libovolně si tak můžete určit kolik, kde a jakého místa chcete mít. Jestliže si stejně jako já berete práci s sebou, hodí se mít, kde vytáhnout počítač nebo si mít kde sníst koupený oběd – tedy v provizorním jídelním koutě, k dispozici je totiž pojízdný stoleček, který lze vyklápět. Přední sedadla jsou plně otočná, a tak můžete sedět společně s vícero lidmi třeba večer u vína, když už venku nebude teplo na sezení u táboráku.

Aby se v autě dalo pohodlně spát i při nepříznivém počasí, to jsem si ostatně i vyzkoušela, je k dispozici nezávislé topení. Funguje dobře, jen je potřeba auto vytopit dřív, než složitě vylezete do spacího stanového patra. Co se týká samotného interiéru, tak všude jsou tvrdé plasty, což se dá tak nějak předpokládat. Nicméně i když se nejedná o prémiové materiály, bezesporu to má velkou výhodu v udržitelnosti. Jestliže omylem obtisknete točenou zmrzlinu na palubku, snadno ji setřete dřív, než se řidič vrátí za volant, aby vám pak ještě vynadal.

Zdroj foto: Michaela Rubešová

A jak se tahle pětimetrová dodávka řídí? Dle mého názoru velmi solidně. Sedí se výš, a tak máte přehled o situaci na silnici. Pod kapotou se nachází dieselový motor 300d, což značí, že se jedná o poměrně solidního pracanta, který se nebojí zabrat, když je potřeba. Převodovka je automatická, takže žádné složité řazení – jen si musíte zvyknout, že se páčka pro řazení nachází u volantu. A kdo by rád vyrazil do terénu, má možnost, protože součástí tohoto vozu bylo i 4×4. Rovněž mě překvapilo, jak dokáže být dodávka svižná, a tak se nemusíte bát ani dálničního levého pruhu. Spotřeba je pravda trošičku vyšší, ale do nádrže se vejde 70 litrů nafty. Potěší i příjemně nastavený podvozek, který dokáže solidně odfiltrovat nerovnosti.

Je to prostě jedno z těch aut, se kterým bych se nebála jet na daleký roadtrip po Evropě. Sem tam přespíte v hotelu, jindy to zas bez sprchy a ranní horké kávy vydržíte v přírodě. A kdy jindy zažít dobrodružství, než právě teď!

Zdroj info: autorský text, wikipedie
Zdroj foto: Michaela Rubešová