Zatímco moje rodina odjela směr Tatry autem, já ještě zůstávám v Praze. Pracovní povinnosti volají, přesto si najdu čas, abych si koupila jízdenku vlakem. Čím jiným byste tak daleko chtěli cestovat? Po předchozích zkušenostech volím Leo Express, ano vždycky do Popradu jedu vlakem. Autobusem by to muselo být za trest. Kupuji si jízdenky v Premium třídě, která stojí něco přes tisíc korun. A teď vám povím proč, jasně, že bych se na Slovensko mohla dopravit za 250 korun v ekonomické třídě, jenže když cestujete tím směrem jednou za rok, tak vás to z kůže nestrhne a navíc cesta Praha – Poprad trvá necelých 7 hodin. Zde absolutně zvítězí pohodlnost nad šetřením. Pokud nechcete tolik utrácet určitě se vyplatí koupit alespoň business třídu, která vás vyjde na 700 korun, samozřejmě, čím dříve kupujete, tím levněji. Né jako já pár dní před ehm.

Stejně jak v business, tak premium máte pití – studené i teplé a jídlo v ceně. V premium je výhoda, že těch pokrmů je více. Také se můžete více roztahovat, protože je tu větší prostor na nohy. Osobně mám cestování vlakem ráda. Můžete si tu číst, pracovat na notebooku a nebo prostě jen lenošit a pozorovat scenérie krajiny, kterou projíždíte. První polovina cesty ubíhá hrozně rychle, ale ta druhá už moc ne. Nejspíš to bude tím, že je noc a nejde koukat ven. Do Popradu přijíždím něco málo před třetí ráno. Na nádraží na mě už čeká osobní řidič – taťka. Spolu se vydáme na krátkou cestu, přesněji do Tatranské Lomnice. Je noc takže toho moc nevidím, ale hotel, ve kterém jsem ubytováni vypadá moc pěkně. Honosně osvícený a v dáli je slyšet tekoucí potůček.

Přestože jsem se do postele dostala někdy ve čtyři hodiny, v devět už jsem byla vzhůru a šlo se na snídani. Snídaně formou bufetu – nejlepší volba. Dnes za jasného dne mohu mnohem lépe obdivovat krásy, které se mi z okna naskytují. Tatry. Nevím jak vy, ale pro mě to bylo vždy dech beroucí. K té přírodě mám přeci jen trochu blíž, než k městu, i když v tom hlavním žiji už několik let.

Apartmán, ve kterém jsme strávili týden se nacházel v hotelovém komplexu Kukučka. Hotel je v ideální vzdálenosti od lanovek, které vedou až na samotný vrchol Lomnický štít. Už chápete, proč ten výhled byl dechberoucí? Stejně tak do hlavního centra městečka se dostanete pěšky za pár minut.

Dovolená byla spíše turistického rázu. Navštívili jsem místa, kde jsme už byli předtím a místa, pro nás neznámá. Klasickou zastávkou, kam rozhodně musíte jít, je Štrpské pleso, ostatně nachází se tu i světa známý hotel Kempinski. Celé jezero se dá obejít, ideální místo na procházku. Parkovací místa jsou kousek od jezera a je jich opravdu mnoho.

Další den následovala výprava na Lomnický štít. Bohužel kvůli vlivům počasí jsme se dostali jen na předposlední stanici, tedy Skalnaté pleso. Tam jsem si prošli alespoň okolí. Prošli se kolem jezera, které bylo průzračné a navštívili zavřenou hvězdárnu. Zdá se, že jsme měli opravdu štěstí. A tam někde mezi kameny, kde jsme seděli a svačili, mi na botě přistál motýl. Někdo by řekl, no a co? Ale v takové nadmořské výšce a motýl? Hověl si tam s rozevřenými křídly a nasával paprsky slunce, kterého jistojistě prohřívaly skrz na skrz. Pro mě to byl velmi milý okamžik.

Kolem procházení jezera jsme potkali i svatební pár. Velká poklona. V těch šatech bych zřejmě umrzla. Víte, léto v Tatrách znamená podzim u nás.

Když jsme zjistili, že lanovka na vrchol nejede, byli jsme celkem zklamaní, kdo by taky nebyl, když absolvujete tak dlouhou cestu za cílem a nic. Nicméně jsme se šli podívat do budovy lanovky, kde byli historické prostory, a také jsme se mohli podívat na střechu budovy, ze které byl bohémský výhled do okolí, ale i na Lomnický štít.

Když jsme se vrátili do dočasného domova, vyrazili jsme před večeří do města. Teď to bude asi znít, že jsme alkoholici, ale co jiného byste chtěli dělat večer na prostorné terase, než si užívat výhled a pít u toho šampaňské, nenapadá mě žádná jiná alternativa. A propo jedna dvě skleničky, to je prý dobrý na srdce…povídali páni doktoři.

Večeře byly bohaté. Vždy tří chodové menu, většinou u snídaně jste si vybírali, co budete chtít večer papat. Aha tak tam jsme nabrala ty špíčky!

Na Slovensku jsme navštívili také jednu z nejnavštěvovanějších jeskyň. Jmenuje se Belianska jeskyňa. No, říkám to vždycky, nikdy nevěřte cedulím. Na té jedné bylo napsáno, že je to kousíček asi 25 minut od parkoviště. Já osobně si myslím, že to bylo krát tři a ještě zapomněli zmínit ten kopeček s kopečkem. Nožky trochu pobolely ale nakonec jsme se celá grupa dostali do cíle. Zde bych upozornila, že jeskyně je opravdu velmi navštěvovaná, tudíž si vystojíte i delší frontu na vstupenky. Za vstup zaplatíte 8 euro za dospělého a 7 za důchodce a studenty.

Naštěstí jsou zde celkem slušné sociály a občerstvení. Jeskyně je krápníková, takže prostě jedno velké wau. Přibalte si sebou bundu a mikinu – i když je léto, protože v jeskyni je fakt zima, byla jsem ráda i za rukavice. V jeskyně se teplota pohybuje kolem pěti stupňů. Jo a nelekněte se, až vám něco proletí nad hlavou, je to sice nepříjemný pocit, ale když budete panikařit, tak si moc nepomůžete. To, co vám nad hlavou prolétlo byl jeden roztomilý netopýr, avšak v jeskyni jich žije hned osm druhů. Prohlídka trvá něco přes hodinu. Opravdu jsi to užijete. Pokud byste chtěli v jeskyni fotit, musíte zaplatit poplatek 10 euro.

Jinak v době našeho pobytu jsme měli štěstí, neboť probíhal zrovna Folklorní festival Východná. Jako nikdy jsem tento styl neposlouchala, ale musím uznat, že to bylo fakt super. Takové malé přiblížení se staré kultuře. Kroje krásně vykreslovali celý festival. Hlediště bylo do jakéhosi půl kruhu, tak aby každý viděl na pódium. Pokud jste dostali hlad nebo žízeň, nebyl problém. Hned za hledištěm se nacházelo několik stánků. Pokud vám byla zima, mohli jste si oproti záloze půjčit i deku. Jak vymakané!

My jsme ale měli o žízeň postaráno. Víte, že slováci ač se to možná nezdá, jsou velice pohostinný? Mladá partička teenegerů se nás ujala a i moje sedmdesátiletá babička si lokla na ex panáka pálenky. Klobouk dolů babi. Samozřejmě jsem se nenechala zahanbit, ale docela to se mnou zamávalo, a nebo to bylo to pivo potom? Chm. To asi necháme bez komentáře, ehm.

Když se náš čas strávený na bohémském místě blížil ke konci, přišlo mi to trochu smutné. Nejraději bych tady zůstala ještě déle. Nicméně ke konci se už nedělo nic moc zajímavého, znáte to, kupování suvenýrů, sýrů, pohlednic – což je má nejoblíbenější část, hrozně ráda je posílám a ještě raději dostávám, je to takové milé a osobnější, než napsání pouhé sms.

Při cestě zpět do Čech se pravidelně stavujeme na oběd a nejen ten, v typicky slovenském místě – Kolibě. Ta naše nej se jmenuje Salaš Krajinka a vážně doporučuji 11 z 10! Vaří tu ze svých surovin a mají tu nejlepší zelňačku v kraji. Samozřejmě halušky taky mňam. Ale pozor to není to jediné, co tu naleznete. Vaši malí potomci se tu náležitě vyblbnou na různých dřevěných atrakcí, ale hlavně si mohou pohladit zvířátka. Na salaši chovají přes 500 ovcí. Ale primárně jako „kontaktní zoo“ tu mají oslíka, světoznámého vepříka, který pokaždé když tam jsem, jen spí, ale nechá se ochotně podrbat za ouškem, pašík jeden. Dále pak jsou k vidění husy, slepice, koně a kozy. Salaš je velmi vyhledávanou a tak se neděste, když budete muset na místo pár minut čekat. Vyplatí se to.

Po tom co se nabaštíte, můžete vyrazit do spodní části, kde koupíte produkty z ovčího mléka, tedy sýry. A pozor pečou tu ten nejúžasnější chleba ever. Koupit můžete také i sladké produkty – štrúdl nebo koláče. Zaručujji se, že vše co zde pořídíte, bude skvělé a vy si doma budete vyčítat, proč jste si toho nekoupili víc!

Tak to je asi všechno, předpokládám, že jsem stejně na něco zapomněla, ale nemusíte se bát. Napravím to v jiném článku o Slovensku, protože tento nebyl určitě poslední!

Zdroj foto: Michaela Rubešová
Zdroj info: vlastní zkušenost, autorský text, Tatra Adventures