Česko z ptačí perspektivy: České středohoří, Terezín a Hazmburk nabízejí strhující podívanou

Autor:

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z ptačí perspektivy. Nemůžu jinak, než souhlasit. Vždyť to byl prvotní motiv, proč lidé ze závisti ptákům, začali tvořit létající stroje. Rychlost cestování a úspora času jsou až sekundárním bonusem. Létání je natolik krásnou záležitostí, které opravdu snadno propadnete a budete chtít víc a víc.

S každým vzletem za sebou necháte starosti všedního života, odbouráte stres a podlehnete strhujícím výhledům na krajinu, která vám zeširoka otevře své okolí. I stejné místo vypadá pokaždé jinak.

Jako pilot, který vzhůru utíká před každodenní rutinou “písalkova” života, jsem se rozhodl, že chci tyto pohledy sdílet s širokou veřejností. Vždyť to znáte, radost ze zážitku je o to větší, když to máte komu ukázat.

V pravidelném sloupku Česko z ptačí perspektivy se tak budu věnovat jednotlivým částem naší země, která umí být až překvapivě krásná a silně rozmanitá. Pohled shora pak odhalí úplně jiný rozměr naší rodné krajiny. V tomto druhém díle se mnou můžete prožít letecký výlet nad Českým středohořím.

Terezín

Pevnost byla založena roku 1780 Josefem II. Roku 1782 byla prohlášena svobodným královským městem. Jméno městu císař udělil na počest své matky císařovny Marie Terezie (kdežto sesterskou pevnost Ples ve východních Čechách pak přejmenovali na Josefov až po jeho smrti). V roce 1790 byla pevnost schopna obrany. Účelem pevnosti bylo chránit přístupové cesty, kterými během prusko-rakouských válek v 18. století postupovala nepřátelská vojska. Pevnost byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění podle návrhů pevnostní školy ve francouzském Meziéres a představuje ve světovém měřítku špičkový pevnostní systém. Své obranné vojenské poslání však nikdy aktivně nemusela splnit, její existence k odstrašení pruského útočníka postačila (zato se později mnohokrát osvědčila coby výborný žalář). Na stavbě vlastní pevnosti pracovalo přibližně 15 tisíc lidí při roční spotřebě kolem 20 miliónů cihel. Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok řeky Ohře do umělého říčního koryta o několik set metrů dále směrem na západ (původní tok řeky procházel před Malou pevností – dodnes je v mapách veden jako Stará Ohře / Alte Eger Fluss). Posádku pevnosti mělo v době války tvořit asi 11 tisíc mužů. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře a Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře.

Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku, protáhlého ve směrech od severu k jihu, ze všech nároží vybíhají pětiboké bastiony. Celková délka pevnostního valu, silného přibližně 30 m, činí 3770 metrů. Další prvky opevnění byly umístěny v příkopech před hlavní obrannou linií. Malá pevnost měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku, doplněného o dva polobastiony a dva pětiboké bastiony. Opevnění Terezína obsahovalo celkem 55 hradebních článků a v nich 136 podzemních prostor vzájemně spojených systémem podzemních chodeb dosahujícího celkové délky 29 kilometrů. Do pevnosti vedly čtyři brány posazené vždy mezi dvěma bastiony: Litoměřická, Pražská, Horní a Dolní. Uvnitř hlavní pevnosti se nachází pevnostní město s pravidelným půdorysem s ulicemi křížícími se v pravém úhlu. Vojenské budovy byly budovány jako odolné proti dělostřeleckému bombardování, jejich zdi a klenby jsou velmi silné. Jedná se o významnou stavební a technickou památku. Spolu se „sesterskou“ pevností Josefov se jedná o velmi zajímavý doklad pevnostního stavitelství z konce 18. století.

Od povodně 2002 je systém opevnění Hlavní pevnosti průběžně rehabilitován. Nejprve byly vyčištěny příkopy a zprovozněn vodotechnický systém, následovalo mýcení náletové zeleně. V současnosti je většina systému opevnění volně přístupná a láká k procházkám. Dlouhodobou činností Klubu Vojenské Historie – Pevnost Terezín je kultivován a udržován úsek kolem Ravelinu č. XVIII v západní části opevnění Hlavní pevnosti. Již řadu let mohou návštěvníci poznávat opevnění včetně podzemních minových chodeb v rámci prohlídek s odborným výkladem členů jmenovaného sdružení.

Během druhé světové války Hlavní pevnost na levém břehu řeky sloužila nacistickému Německu jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa (mnohdy se nesprávně uvádí, že zde byl zřízen koncentrační tábor). Pro tyto účely nacisté zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého nádraží Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Hlavní pevnosti. V době druhé světové války pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů smrti Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Chelmno a dalších, umístěných v Polsku a na dalších okupovaných územích východní Evropy. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také národní kulturní památkou.

Milešovka

Milešovka (německy Milleschauer, Donnersberg) je nejvyšší hora Českého středohoří. Její vrchol leží ve výšce 836,5 metrů nad mořem. Jméno získala podle nedalekého Milešova (2 km). Byla zde zřízena národní přírodní rezervace (51,3 ha, od roku 1951). Z vrcholu hory je kruhový rozhled do dalekého okolí, Milešovka totiž všechny ostatní vrchy v Českém středohoří výrazně převyšuje. Také proto se jedná o místo s nejdrsnějším podnebím v Čechách. Milešovka je považována za největrnější horu Česka, bezvětří je tu jen osm dní v roce.

V roce 2013 došlo k opětnému vyhlášení národní přírodní rezervace ve vrcholové partii Milešovky. Nové vyhlášení odstranilo rozdíly mezi historickými údaji a současnou rozlohou území, které vyžaduje ochranu. Na vrcholu Milešovky vznikla ve dvacátých letech 19. století jedna z prvních horských restaurací v Čechách. V roce 1905 byla na vrcholu zřízena meteorologická stanice a u ní pak 19 metrů vysoká rozhledna. O její zbudování se zasloužil teplický průmyslník a nadšený alpinista Reginald Czermack, čestný předseda Horského spolku pro severozápadní Čechy v Teplicích. Na návrh stanice bylo vypsáno výběrové řízení, v němž zvítězil projekt architekta J. Hocka v romantickém duchu.

Dnes je na vrcholu hory stálé meteorologické pracoviště Ústavu fyziky atmosféry, součást Akademie věd ČR. Za příznivého počasí může rozhlednu navštívit veřejnost a ve věži si prohlédnout stálou expozici. Výstup je obvykle provázen odborným výkladem o historii a výsledcích meteorologických pozorování. Na vrcholu se též nachází významný telekomunikační bod, užívaný zejména pro dálkový přenos dat (mimo jiné i pro komunikaci mezi Prahou a některými městy v severních Čechách). Funguje zde také stálá meteorologická a telekomunikační služba. Pro zajištění provozu na vrcholku hory byla od severu zřízena malá nákladní lanová dráha.

Hazmburk

Hrad Hazmburk byl jeden z nejpevnějších hradů své doby a byl pokládán za nedobytný. V letech 1440–1448 byla na hradě uschována drahocenná bohoslužebná roucha ze Strahovského kláštera.

Podoba a rozsah původního lichtenburského hradu je nejasný, protože dosud nevíme, jestli tzv. horní hrad představuje samostatnou stavební fázi, nebo byl od počátku celý hrad budován ve větším rozsahu. Tyto otázky by měl v budoucnu zodpovědět archeologický průzkum. Dobroslava Menclová však považovala horní hrad za starší. Stavební aktivity na hradě probíhaly ve čtrnáctém století, když hrad koupil Zbyněk Zajíc z Valdeka, který pravděpodobně nechal zvýšit Bílou věž a postavit jižní a severní palác v horním hradě. Zajícové z Hazmburka hrad postupně přestavovali a rozšiřovali, aby byl pohodlným a důstojným sídlem rodu. V době své největší slávy za husitských válek měl protáhlý tvar od západu k východu a zabíral plochu asi 170 m × 30 m. Dominantou hradu byly dvě dodnes dochované věže, kolem nichž se soustředila zástavba v podstatě dvojdílného hradu.

Přístupová cesta k hradu situovanému na protáhlém kopci vedla ze severozápadu. První brána byla zřejmě jen kulisová a byla prolomena v hradbě klesající po úbočí kopce severním směrem od horního hradu. Cesta od brány stoupala k dolnímu hradu podél hradby, která ji chránila ze severu. Do dolního hradu návštěvník vstupoval další kulisovou branou. Po vstupu do nádvoří se musel obrátit téměř o 180°, protože cesta k hornímu hradu se zde obracela k západu.

Dolnímu hradu dominuje okrouhlá Černá věž. Její průměr je 9 m, přičemž její zdi jsou dva metry silné. Je vysoká 25 m a je postavená z tmavého bazanitu. Zhruba ve dvou třetinách výšky je zdivo oslabeno ústupkem, který sloužil jako ochoz dříve ještě rozšířený pomocí nástavby nesené krakorci. Věž byla přístupná pouze v úrovni prvního poschodí jednoduchým portálem, snad po dřevěné pavlači z nedochovaného paláce. Věž dodnes obepínají zbytky hradby, ale o další podobě zástavby dolního hradu lze bez archeologického průzkumu pouze spekulovat.

Hradní jádro, označované jako horní hrad, zaujalo vrcholovou část kopce. Obíhal ho parkán a od dolního hradu jej odděloval příkop. Přes něj vedl dřevěný most, který byl v poslední části zvedací. Dominuje mu hranolová Bílá věž s cimbuřím. Je vysoká 26 m a její horní třetina je postavena z původně světlých kvádrů křídového pískovce. Kolem věže dodnes stojí významné části plášťové hradby, která ohraničuje jádro s obdélným půdorysem a výrazně zaoblenými rohy. Hradba byla též opatřena cimbuřím a ochozem. Na západní straně se k hornímu hradu přikládá tzv. západní předhradí. Bílá věž po rekonstrukci slouží jako rozhledna.

K hradbě jádra zevnitř přiléhaly tři palácové budovy. Nejstarší z nich byl nejmohutnější palác na jihu. U stěny této budovy se dochovala pozoruhodná, z kvádrů zděná cisterna na vodu, která má čtverhranný trychtýřovitý sběrač a lahvovitou spodní část. Jádro hradu bylo v 15. století zastavěno natolik, že jediný volný prostor zbyl kolem této cisterny. Všechny budovy jádra včetně Bílé věže byly z obranných důvodů přístupné jen z úrovně prvního patra. Byly propojeny pavlačí a můstky.