V rámci naší cesty po Moravě jsme dostali příležitost se zúčastnit komentované prohlídky ve vile jednoho z nejznámějších československých cestovatelů.

Jako by tu stále byl

Mezi dveřmi Zikmundovy vily ve Zlíně nás vítá usměvavý průvodce Jakub Jindřich Schmid. Musím ho hned na úvod pochválit, protože jeho vyprávění bylo velmi poutavé, zajímavé a naprosto mu propadnete. O panu Zikmundovi a jeho vile ví tolik informací, že ho snad nemůžete žádnou otázkou zaskočit. Po laskavém přivítání následuje odložení věcí v malé chodbičce a pak už konečně vstoupíme do prostorného obývacího pokoje, který býval centrem dění.

Mě hned na první pohled zaujmou vystavené exempláře na stěně, které si Miroslav Zikmund přivezl ze svých cest. Nachází se tu například chrastítka z Mexika, stínítko z Japonska nebo masky z Afriky. Hned naproti je také plno suvenýrů, ty si však nepřivezl on sám, nýbrž je dostal od svých přátel – měl jich opravdu hodně. Kdybyste šli blíž, všimnete si ještě pár předmětů, které jsou zabalené v šuplících. Jedná se o věci, které jsou ze Zikmundových cest a pan Zikmund si přál, aby se v domě zachovaly i po jeho smrti. Nejspíše k nim měl citovou vazbu. Zbytek archivu najdete v muzeu, zde ve vile se nachází asi tak jedna desetina.

Foto: Michaela Rubešová – výhled do jídelny

Když se vydám po místnosti dál, dostanu se až k velkým oknům, ze kterých je vidět na téměř celý lesopark. Což byl mimochodem primární důvod, proč se Zikmund rozhodl koupit právě tuto vilu. Zahrada se totiž rozkládá na 8 700 metrech čtverečních a on byl nejen vášnivý cestovatel, ale také milovník přírody. „Vila byla postavena ve třicátých letech a na tu dobu stála 350 tisíc Kčs a jen zahrada přišla na nějakých 61 tisíc,“ doplňuje Jakub ve svém vyprávění o vile. To už se ale otáčím a začnu pozorněji naslouchat, co náš průvodce říká.

Významní majitelé vily

Jak bylo již řečeno, vila byla postavena ve 30. letech minulého století. Tato léta byla zlatou érou firmy Baťa, město Zlín prožívalo obrovský rozkvět, a tak zde na kopci Niva v ulici Žlebová vznikla první vila. Postavena byla pro prvního hejtmana Januštíka, který zde žil s rodinou 20 let. „Původně vila vypadala úplně jinak, měla břízovou omítku a do toho netradiční a především nestandardní sytě červená ocelová okna. Ta se stala hlavním poznávacím znakem,“ uvedl Jakub a mezi tím nám ukazoval staré fotografie.

Foto: Michaela Rubešová – knihovna

Manželé Januštíkovi zde ve vile žili až do roku 1953, přestože už ve čtyřicátých letech dům prodali Elmaru Klosovi, což byl slavný režisér, držitel Oskara a spoluzakladatel JAMU. Po roce 53 se museli definitivně z města odstěhovat, protože u moci byli komunisté a ti je tu nechtěli. Elmar si je však vzal pod svá křídla a nabídl jim ubytování v Praze. Sám však hodně cestoval a vila byla často prázdná. Postaral se o její drobnou rekonstrukci, která se týkala hlavně exteriéru, nechal vystavět menší bazén, jehož torzo je ve vile stále k vidění.

„A jak čas šel, tak Klos hledal vhodného kupce. Shodou okolností ve Zlíně v 50. letech pobýval Hanzelka se Zikmundem, vrátili se ze své první expedice a hledali místo, kde by mohli začít zpracovávat své audiovozuály…no a slovo dalo slovo a pan Zikmund vilu koupil,“ vypráví Jakub a všichni ho napjatě posloucháme, když pokračuje: „V té době se začala plánovat druhá expedice, a protože oba pánové chtěli čas využít efektivně, tak se Hanzelka rozhodl, že přikoupí pozemek nad Zikmundovo vilou a tam si postaví novou vilu.“ Měli to k sobě tedy opravdu blízko. Důležité je také zmínit, že Zikmund vilu nechal zrekonstruovat a nejvíce se na ní podepsali architekt Zdeněk Plesník a designér Miroslav Navrátil (to je ten pán, na jehož židlích sedíme v tramvajích T3). V Hanzelkově vile je v současné době dětský stacionář pro handicapované.

Posledním majitelem Zikmundovy vily se stal Čestmír Vančura. Miroslav Zikmund strávil s Vančurou hodně času, vyprávěl mu nejen o cestách, o životě, o útrapách, ale i o těch hezkých chvílích. Nový majitel také pana Zikmunda do vily často bral. A aby se vila mohla udržet i do dalších let, založil Vančura nadaci, která se o ni stará. Jejím hlavním posláním je šíření odkazu Miroslava Zikmunda a zvýšit povědomí o rodině Januštíků. „Poslední návštěva pana Zikmunda se uskutečnila v srpnu 2021, zemřel v prosinci v Praze, ale pochovaný je zde na lesním hřbitově ve Zlíně,“ ukončuje Jakub vyprávění o historii. A já jsem záměrně nenapsala všechny informace, které jsem se dozvěděla, protože vás – čtenáře – nechci ochuzovat o zážitek a informace, které vám komentovaná prohlídka přinese.

Foto: Michaela Rubešová – suvenýry od přátel a část předmětů z archivu

Legendární setkání na kůži

V jídelním koutě mě zaujala velká mapa, tedy vypadala jako mapa, ale ve skutečnosti to byl plán zahrady a v něm bylo zaznamenáno, co všechno a kdy se na ní změnilo. Například, že byl zasazen strom, osekaly se keře, vybudovalo se tábořiště a další. Pan Zikmund byl velmi pečlivý a praktický muž.

Ještě, než se vydáme do patra, zastavíme se v knihovně. Ráj pro milovníky knih. „Je tu něco přes 8 tisíc svazků knih, které jsou seřazené podle témat, nikoli podle abecedy. Ve spoustě z nich jsou Zikmundovy poznámky. Nejzajímavější je, že pan Zikmund nechtěl, aby se zde vytvořily vitríny, protože říkal, že sklo tvoří bariéru. A protože nechtěl ani, aby mezi knihami vznikal zbytečný prostor, vytvořil se zde systém zubatek. Police se tak daly uchycovat podle potřeby,“ říká Jakub Schmid. Na zemi si pak lze všimnout medvědí kůže, která je na jednom místě poměrně proležená. „Když měl někdo z přátel pana Zikmunda narozeniny, tak se udělala oslava a oslavenec si musel kleknout na kůži tohoto medvěda a tam čekat do té doby, než si vyslechl všechna přání. Byly to v té době velmi populární až legendární večírky,“ vysvětluje nám průvodce.

Foto: Michaela Rubešová – pokoj pro hosty

Odsud procházíme dál. Nahlédneme ještě do miniaturní kuchyňky, fotokomory, filmové laboratoře a dalších pro vás zajímavých zákoutí – i do těch, která jsou ve sklepení. Pak už se vydáme do patra. Zde se zastavíme v pokoji pro hosty, v Zikmundově soukromé ložnice, kde si lze všimnou stále položených hašlerek na poličce. Ty pan Zikmund miloval. A až tam budete, zeptejte se, proč je postel proležená jen na jedné straně – já odpověď znám, ale prozradí vám ji vlastně již v úvodní části vyprávění váš průvodce.

Zážitek na celý život

Tady v patře se také nachází to nejdůležitější místo – pracovna. Do té budete moci jen nahlédnout, protože ze zvyklosti pana Zikmunda, do ní hosty nevpouštěl. Bylo to ale místo, kde se plánovaly cesty a výlety. Místo, ze kterého stále dýchá ta úžasná cestovatelská atmosféra i pocit, jako by se pan Zikmund měl za chvíli vrátit domů, znovu usednout za stůl a plánovat další dobrodružství.

Nachází se zde stále řada osobních věcí, knihovna plná svazků knih i mapa, kde jsou pomocí provázků a špendlíků zachycené trasy výprav. Velké dík, že se celá vila zachovala v takové podobě, že i širší veřejnost má možnost nahlédnout pod pokličku celého Zikmundovo bytí, dění a cestování.

Foto: Michaela Rubešová – pracovna

Pro mě jako cestovatelku to byl jedinečný zážitek i z toho důvodu, že jsem se s panem Zikmundem chtěla setkat, ale přišel do toho koronavirus a všechno bylo tak nějak jinak. Ráda bych vám tady povyprávěla všechno, co jsem se o Zikmundově vile a o samotném panu Zikmundovi dozvěděla, ale to bychom tu byli opravdu dlouho. Navíc si myslím, že tohle musíte zažít na vlastní kůži, slyšet na vlastní uši a především vidět na vlastní oči.

Vstupenky koupíte na webových stránkách vily, kde jsou rovněž vypsané aktuální termíny. Každé prohlídky se smí zúčastnit maximálně šest osob. Pan Zikmund ze svého domova nechtěla udělat atrakci, takže je možné, že si na svou prohlídku budete muset chvíli počkat. Nicméně na prosinec je tam ještě mnoho termínů volných.

Zdroj informací: průvodce Jakub Jindřich Schmid – nadační fond Zikmundova vila, Zikmundova vila, autorský text, zkušenost autorky textu
Foto: Michaela Rubešová