Bez signálu a se zimní bundou. Takové je přespání na Sahaře

Autor:

Je to tady. Dobrodružství v pravém slova smyslu může začít. Čeká nás něco opravdu jedinečného, co by mě možná ani nenapadlo zažít, pokud bych se vydala na dovolenou právě do Tuniska. Teď už vím, že bych si to někdy zase ráda zopakovala, protože je to jedinečný zážitek, který si budete pamatovat celý život.

Čím víc se vzdalujeme od severu, tím víc se mění krajina kolem nás. Ubývá zeleně a lidská obydlí jsou poněkud také skromná. Na písečné pláni lze zahlédnout jen tři stěny domů bez oken a leckdy i střechy. Žádná elektřina nebo odpady. Jakoby se tu zastavil čas a moderní doba sem ještě nedorazila. Člověk si najednou uvědomí, jak malicherné jsou jeho problémy, na které si každý den stěžuje. O to víc, když vidí, jak jsou zdejší lidé štastní i s tím málem co mají. Měli bychom se nad sebou vážně zamyslet. Máme kde bydlet, máme co jíst a máme tekoucí vodu. Co víc si můžeme přát? Máme se líp, jak půlka planety a stejně je nám to málo. Jak jsme my lidé malicherní. Místo toho, abychom se radovali, že ráno vyšlo slunce, tak se mračíme do telefonů a nevnímáme svět kolem sebe…

Foto: Vlastní - poušť

Foto: Vlastní – poušť

Pozlátko civilizace střídá holá poušť a já se na to těším jako malá holka. Džipy uhánějí pouští a do teď nechápu, jak naši řidiči zvládli dorazit na přesné místo. Orientovat se v poušti je pro běžného člověka zcela nemožné. Mám zahnout u toho malého keře doleva nebo doprava? Mimochodem jet po poušti několik hodin stojí za to. Sice máte vyklepaný zadek na dva roky dopředu, ale můžete se aspoň těšit na přestávku v kavárně uprostřed ničeho. Pár židlí venku a postavený dům, do kterého když vejdete, pohltí vás tuniská kultura. Čas na mátový čaj, který je tradičním nápojem země.

Cesta je ale daleká, a tak není čas se zbytečně zdržovat. Vzhůru do džípů a pokračujeme dál. Míříme do tuniského národního parku Jebil. Zajímavostí je, že náš řidič se v poušti narodil. Zná tu každý záhyb pouštních dun a o to více mu věříme, že nás doveze tam, kam má v pořádku. Do pouštního kempu, kde dnes budeme nocovat jsou to tři až čtyři hodiny jízdy od brány Sahary – města Douz. Slunce pomalu klesá, a tak se zdá, že do kempu dorazíme jen tak tak. Ostaně, jak byste se chtěli v noci orientovat po poušti? Zhola nemožné.

Malé zdržení přeci jen nastalo, když dva z pěti džípů zapadly v zlatavém písku. Náš řidič nás vysadil uprostřed pouště a spolu s ostatními odjel na pomoc zapadlým nešťastníkům. Že by vás popadla panika? Ale kdeže, zůstalo nás tam 12 a ani jeden z nás neměl signál na telefonu, ani jídlo a voda také docházela. Tak na co panikařit, přece…Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby se pro nás už nevrátili nebo padla tma. Skvělý námět na horor, nemyslíte? Ale pojďme si ještě chvíli užít západ slunce, který byl opravdu kouzelný. A to ticho? Až neuvěřitelné. Jediný zvuk, který by jste slyšeli, by byly lidské kroky po dunách a samozřejmě naše rozhovory. Ale žádný vítr, šum ani hlas zvířat. Nepopsatelný pocit, který musíte zažít alespoň jednou za život.

Foto: Vlastní – Západ slunce

Sláva! Džípy se vracejí a slunce právě zapadlo. Do campu je to ještě tak půl hodina. Zatímco objíždíme vysokou horu, z dáli jsou už vidět světla. Zdá se, že jsme na správném místě. Když dorazíme do kempu je už šero a rychle přichází tma. První co nás čeká, je se ubytovat. Doporučuji si den před sbalit věci jen do nějaké menší tašky, protože opravdu nechcete táhnout kolečkový kufru po poušti, leda, že by vám chyběla posilovna. Přišlo mi totiž, že se váha kufr ztrojnásobila a vzhledem k tomu, že můj stan se nacházel úplně na opačné straně od auta, stálo to za to.

Nicméně všechno zlé je pro něco dobré a konečně se můžu ubytovat. Nacházíme se tedy v Campu Mars. Narovinu říkám, že se na poměry kempování jedná o opravdu luxusní kemp, protože jakmile vejdete do stanu, dýchne na vás orient. Ve stanu se nachází vše co potřebujete. Postel s peřinami a polštáři, malý gaučík se stolečkem a také provizorní koupelna. Pokud chcete jít na záchod, musíte použít piliny. Vhodné je si také v “koupelně” zapálit svíčku, ať alespoň něco vidíte. Svíčky se stanou vaším nejlepším přítelem, proto se nedivte, že nejdůležitější vybavení každého stanu je krabička zápalek.

Přestože je večer, lze už pociťvat chladno, to nejhorší ale teprve přijde. Nepodceňujte tedy svůj výběr oblečení. Hodí se termoprádlo, chlupaté ponožky, teplé mikiny a já měla s sebou i zimní lyžarskou bundu. Ostatně kožené rukavice na rukou mi také k ránu leckdo záviděl, když se snažil rozmrazit ledové prsty o horký čaj. Nezapomeňte tedy na to, že zatímco na poušti může být v únoru přes den teplota 25 stupňů a více, v noci padají číselné hodnoty i pod nulu. A to už je sakra zima.

Foto: Vlastní – Malý princ

Ještě než přejdeme na společnou večeři, usedáme k ohni. Velmi příjemně na rozmrznutí. Pekl se chléb a vařilo maso v hliněné nádobě. Vše tradiční – pouštní. Ale to hlavní na co nesmím zapomenout. Veřte, že vaše oči budou přilepeny k nebi, protože nikdy nikde jinde neuvidíte tak nádherné a jasné hvězdy jako právě tady. Miliony teček na černém poli vás magický okouzlí a když budete mít štěstí, možná uvidíte i mléčnou dráhu. Prostě wow! Dokázala bych se na to dívat celý život, ale břicho už kručí a hlásí se o večeři, a tak se všichni zvedáme a jdeme se najíst.

Po večeři si dáváme ještě vodní dýmku, která se s tím, co nám nabízejí v Česku, nedá ani srovnávat. Někteří z nás se odebírají k ohni, užít si poslední teplo, které nabízí ohniště, než budou muset zalézt do svých studených stanů. I já se k nim později připojuji, zrovna v momentě, kdy se vypráví strašidelné příběhy ze života. Parádní téma na bohem opuštěnou planinu. Inu, možná je lepší jít spát. Uhlíky přestávají hřát a na mě už jde únava. Přeci jen druhý den vstávám brzy, a to jen kvůli jedinému okamžiku – jako je východ slunce. To se prostě musí!

Foto: Vlastní – Východ slunce

Konečně jsem došla do stanu. Po tom co provedu hygienu, na sebe začínám navlíkat vrstvy. I tak se mi zdá, že by se hodily tepláky navíc. Na druhou stranu mám to štěstí, že jsem ve stanu sama a tak využiji deku, která tu zbyla. Chodidla si ještě obalím ovčí srstí, která ležela na zemi u gauče a je to to nejlepší rozhodnutí. Natáhnout rukavice a ještě přetáhnout kapuci přes hlavu. Telefon s nastaveným budíkem odložím na powerbanku a jdu spát. Můj spánek ale netrvá dlouho, někdy kolem třetí hodiny ranní se probouzím a třesu zimou. Právě v tuto hodinu je to nejhorší. Snažím se myslet na teplé pláže a znovu ještě usínám.

Budík zvoní o půl šesté. Je čas stávat, ale mě se tak hrozně nechce vylézt ze své vyteplené kukaně. Je pravda, že se oteplilo – asi tak o dva stupně – ale ne, ještě si dávám půl hodinky, než vstanu. Rozbřesk jsem nestihla, ale co vím, tak někteří už byli v pět ráno na nejvyšší duně natáčet – časosběr. Když vylezu ze svého stanu, tak je z dálky vidím, avšak je ještě poměrně tma, a tak do dálky není vidět, jakým způsobem se vlní duny. Volím tedy delší cestu, snad po mírnějších hřbetech dun. Avšak i přesto se místy propadám nohama po kolena do písku. Zrádné! Netrvá však dlouho a už jsem u nich na kopci. Výkon, který zanechal mé plíce ještě pod kopcem navátého písku. Trochu náročná rozcvička takhle po ránu…ale ten výhled! Výhled na pomalu probouzející se poušť. Slunce, které začiná osvětlovat jednotlivé hřbety dun, je přímo fascinující. Každému bych přála, aby tu teď byl a viděl to. Slovy se to ani nedá popsat.

Foto: Vlastní – Camp Mars ráno

Ještě chvíli tu setrvávám než zavelí opět hlad a jde se jíst. Musím si také sbalit, protože vyjíždíme poměrně brzy a pokračujeme v cestě dál. Čas na nikoho nečeká. K snídani máme přichystaný čaj, který se hodí a pěkně nás zahřeje. K zaplácnutí žaludku také poslouží placky a máslo. Nechybí ani čerstvé pomeranče a fíky. Po snídani, ještě než zamířím do stanu, si obcházím kemp. Jistě jste si všimli žlutého letadla, které tu není jen tak náhodou. V době před tím, než jsme kemp navštívili, se tu konal Festival Malého prince… A tak si neodpustím zakončit článek jinak než mým oblíbeným citátem z knížky: Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.

Foto: autorský archiv

 


Místo pro vaše názory