Kamnicko-Savinjské Alpy: Když hory volají, musím jít

Autor:

Jedna země a jak moc se do ní dokáže člověk zamilovat. Po každé, když se do Slovinska vrátím, překvapí mě něčím jiným.

V horách totiž zapomenete na všechno zlé, na všechna trápení a na bolavé srdce, protože tohle vše musíte nechat daleko za sebou. Při náročných výstupech je nutné mít čistou mysl, jinak cesta na vrchol bude o dost těžší. Já sama jsem si už párkrát sáhla na samotné dno, právě kvůli svému psychickému rozpoložení. Ale když se člověk dokáže hodit do pohody a především má vedle sebe zkušeného horala, je pak vše tak nějak jednodušší. Nezáleží tedy na tom, jakou máte fyzičku, když je hlava plná myšlenek, neporučí nohám vůbec nic, obzvlášť pokud se nacházíte třeba v složité životní situaci. Ale i tak se venkov může stát vítaným lékem na zraněnou duši i srdce. Tam, kde neléčí čas, léčí vždy matka příroda.

Foto: Michaela Rubešová – cestou na Českou Koču

Kamnicko-Savinjské Alpy v kostce

Před nedávným časem jsem vyrazila na cestu do srdce těchto krásných Alp, které bývají neprávem turisticky opomíjeny. Na druhou stranu někdy je to lepší, alespoň zde nepotkáte tak velké množství turistů jako jinde. Zde opravdu nebují masový turismus. Pokud hledáte něco nového, tahle část Slovinska vás určitě nadchne, protože si zde vybere opravdu každý – ať už jste milovník lezení, adrenalinových sportů, nebo jen vyznavač romantických procházek. A pokud vám počasí bude přát jako mně, tak se můžete těšit na opravdu dechberoucí přírodní scenérie při kterých se na okamžik zastaví i srdce. Je to zvláštní pocit, ale každý, kdo má tak nějak rád přírodu, mě jistě v tomhle ohledu pochopí.

Foto: Michaela Rubešová – Česka Koča

Výstup na Českou Koču

Tento výstup byl jeden z mých opravdu záživných, na které jen tak nezapomenu. Abych pravdu řekla, nezačínali jsme s výstupem na začátku trasy, ale autem jsme si to zkrátili o dobrou polovinu. Pak už nás čekalo jen stoupání nahoru, které v některých okamžicích vypadalo, že snad nikdy neskončí.

Horská chata Česka Koča je zajímavá tím, že je jednou z nejstarších a postavili ji zde Češi. Navíc stojí na neobvyklém místě, tedy v ledovcovém kotli Spodnje Ravni. Faktem je, že za Habsburské monarchie měli Češi ke Slovincům velmi blízko a zdejší krajinu si zamilovali, aby taky ne. Později zde vybudovali další horské chaty a turistické stezky. V chatě se dá rovněž ubytovat, ale je to spíše pro dobrodruhy, neboť zde samozřejmě není žádná elektřina. Od 20. let minulého století patří chata rodině Karničařů, která se o ní stará dodnes. Za což ji patří velké díky. Před výstupem je ale vhodné se předem informovat, jestli je chata otevřená a budete si tam moci dát něco teplého nejen k jídlu.

Pro ty, kteří začínají od začátku tedy z obce Zgornje Jezersko, bude cesta nahoru trvat dvě a půl hodiny, ačkoli pokud zvolíte volnější tempo a nebo nejste tak fyzicky zdatní, bude cesta trvat určitě mnohem déle. Má fyzická zdatnost byla na průměrné úrovni, a taky už jsem se nezastavovala tak jako dřív při jiných výstupech, i když přímé stoupání dá plicím pořádně zabrat. Na druhou stranu tento výlet v jiném čase zvládli i ministři, což člověka žene dopředu, aby se nenechal vnitřně zahanbit.

Poslední etapa výstupu se táhne lesem, kde pomalu přechází ve skalnatý povrch. Najde se tam i pár náročnějších úseků, kde jste rádi, že se můžete držet řetězu připevněného ke skále – pokud je tedy opravdu zrovna přichycený. Žádné jiné jištění tu není, což pro lidi, kteří si úplně nerozumí s výškami, není zrovna uklidňujícím faktem. Finální úsek vede částí i přes sněhovou pokrývku, která je opravdovým osvěžením a hned za ní se objevuje už šindelová střecha – ano konečně jsme tady a já si můžu vydechnout. Jakmile popadnu dech a rozhlédnu se kolem, přichází znovu ten pocit husí kůže a zrychlený tlukot srdce, protože je to tu absolutně boží, právě tady si řeknete, že celá ta cesta stojí za to. Samozřejmě nás náš horský průvodce odmění panákem pálenky – jupí!

Cesta dolů je pro mě paradoxně mnohem lepší a rychlejší, ačkoli ne každý to tak má. A právě v těchto chvílích si uvědomím, jak moc člověk dokáže překračovat a posouvat své hranice. Po cestě dolů si totiž říkám, jak jsem vůbec mohla vyjít tak strmou cestu nahoru, vždyť to z fyzikálního hlediska ani není možné.

Foto: Michaela Rubešová – Veliká planina

Veliká Planina

Na náhorní plošinu se dá dostat pomocí lanovky a vlastních nohou. Parkování je v Kamniške Bistrici (Stahovica) zadarmo. My jsme první část zdolali pomocí lanovky. V druhé části je to víceméně už na vás. Buď se svezete sedačkovou lanovkou nebo to vezmete pešky. My jsme zvolili zlatou střední cestu, tedy nahoru lanovkou a dolu zase hezky po svých.

Během jízdy nahoru si stihnu udělat ještě pár selfieček s horami v zádech. Po čase je třeba dát pozornost něčemu jinému, pomalu se totiž začínají objevovat první stříšky pasteveckých salaší. Od výstupního místa lanovky není nic moc vidět, ale stačí popojít dál po zelené louce plné horské fauny a najednou se před vámi rozprostře ta nádhera. Scházíme k pastýřské osadě, kam se každoročně lidé v letním období uchylují spolu s dobytkem, který zde má nekonečnou pastvinu. Krávy se tu pasou na volno a místní obyvatelé z jejich mléka tvoří produkty. Na celé plošině tak stojí 202 salaší, další se ale stavět nesmějí. Některé z nich slouží k ubytování turistů, jiné jsou domovem právě pastýřů. V osadě nechybí ani kaple, kterou postavili v roce 1938, ale následně během druhé světové války byla vypálena a spolu s ní i další salaše. Kostel se obnovil až v roce 1988.

A co si z Veliké Planiny odvést jako suvenýr? Kromě vzpomínek to bude možná i tradiční výrobek, kterým je sýr Trnič. Vyrábí se z tvarohu, kyselého mléka a smetany. Z toho pak vznikne tvrdý sýr, který se následně strouhá do jídel.

Foto: Michaela Rubešová – Logarská dolina

Logarská dolina

Slovinsko nabízí spoustu míst, které se jistě budou vyjímat mezi příspěvky na Instagramu a které s radostí budete ukazovat přátelům. Jedním z takových oblíbených je i Logarská dolina. Zde by se líbilo žít každému, kdo si zrovna nerozumí s hlukem velkoměsta a raději dává přednost rozkvetlým lánům a divokým lesům, ale také oblastem, kde široko daleko nikdo není. V dolině totiž najdete opravdu velmi málo obydlí, a tak to na někoho může působit jako hotový ráj na zemi.

Kromě epických výhledů se tu nachází i zajímavá přírodní “atrakce”. Jedná se o vodopád Rinka, za kterým jsme se vydali už v jiném článku. Ostatně Rinka je i výchozím bodem pro další túry do hor. Podle ukazatele na začátku lesa si můžete vybrat, kam se nakonec vydáte, jen pozor na časovou náročnost, abyste se stihli vrátit do bezpečí, než dolehne na zem poslední sluneční paprsek.

A pokud si chcete uchovat na dolinu opravdu krásnou vzpomínku a fotografii, pak se musíte vydat na Solčavskou panoramatickou cestu. Ostatně už svým názvem napoví, že se bude jednat o jednu z nezapomenutelných cest, kterou absolvujete. Celá trasa má zhruba 38 kilometrů a nabízí 20 zastávek. Dopředu varuji, abyste se psychicky připravili na velké a časté serpentiny, které nemusí každému příliš sednout.

Zdroj info: podle zjištění autorky článku
Zdroj foto: Michaela Rubešová