Společnost European Sleeper nedávno prodloužila noční vlaky z Bruselu až do Prahy a my jsme se rozhodli tento spoj otestovat na vlastní kůži. Strávit ve vlaku přes 15 hodin je peklo nebo důstojná alternativa k letecké či automobilové dopravě? Jak cesta probíhala, co se nepovedlo a jaké jsou naše dojmy?

První spoje mezi Bruselem a Prahou vyrazily 25. března, linka ale fungovala již dříve a končila v německém Berlíně. Cestující z Prahy tak získali nové přímé vlakové spojení s Berlínem, Amsterdamem a Bruselem. Kromě těchto měst vlak staví ještě například v nizozemském Rotterdamu nebo belgických Antwerpách.

Když jsem se o nové lince dozvěděla, okamžitě ve mě vzbudila zájem. Nejen proto, že jsem v Bruselu nikdy nebyla, ale hlavně proto, že jsem fanoušek nočních vlaků, a tak každou snahu spojit Prahu se zbytkem Evropy vítám. Vzhledem k tomu, že mám ještě v živé paměti loňskou cestu nočním vlakem z chorvatské Rijeky, neubránila jsem se srovnávání. Koneckonců i plánovaný čas jízdy je podobný. Až do Bruselu trvá cesta 15 hodin a 22 minut.

Najít místo je trochu výzva

Z Prahy vlak vyráží v 18:05, se spolucestující si dáváme sraz o půl hodiny dřív. To se ukazuje jako zbytečnost. Číslo nástupiště se dozvídáme zhruba 15 minut před odjezdem a nastává první problém s hledáním našich míst. Den před odjezdem mi přišla do mailu informace o změně čísla vozu a míst, bohužel jsme se ale nikde nedozvěděly řazení vlaku. To mimochodem postrádá logiku. Náš vagon číslo 21 byl hned za lokomotivou, logicky by člověk předpokládal, že na sebe čísla vozů budou navazovat – není tomu tak. Za námi sice byl vagon s číslem 20, pak ale následovalo číslo 10 a ani další vagony na sebe nenavazovaly. Před zpáteční cestou mi kupodivu řazení vlaku dorazilo emailem v den odjezdu. Ani tady nešla čísla za sebou, ale alespoň jsme věděly, kde se zhruba na nástupišti postavit.

Foto: Lenka Gréková

Naše místa jsou v lehátkovém kupé pro 5 lidí, kromě nich jsou ve vlaku ještě lehátkové kupé pro 6, komfortnější lůžkové vozy s kupé pro 3 nebo nejlevnější sedačkový vůz. Ten bych vám ale na cestu až do Bruselu nedoporučila. Neumím si představit, že se v něm vyspíte. Při hledání konkrétních míst narážíme na další zmatené číslování, na dveřích kupé a nad sedadly totiž najdete naprosto odlišná čísla. Řídíme se tím, co vidíme na dveřích a naše intuice se při kontrole ukáže jako správná. Trochu nemilým překvapením je pro nás absence lůžkovin a chybí tu také voda, kterou má mít každý cestující v ceně jízdenky. Jak nám o pár minut později vysvětlí stevard, chyba je na straně úklidové služby, která měla obojí na místa přichystat. Zatímco vodu dostáváme hned záhy, lůžkoviny dorazí až někde v Německu. Nutno podotknout, že na zpáteční cestě už máme obojí v kupé připraveno.

Další věcí, kterou postrádáme, je palubní menu. To si půjčujeme z vedlejšího kupé, nabídka nás ale nijak neohromí. European Sleeper nemá jídelní vůz, občerstvení ve vlaku tak spočívá jen v pár pochutinách a nápojích. To je za mě velkou slabinou a prostorem pro zlepšení do budoucna. S teplým jídlem ve vlaku nepočítejte a ani v menu nenajdete nic, co by se dalo považovat za plnohodnotnou večeři. Nejblíže jsou maximálně instantní nudle, za cenu 5,50€ (cca 140 korun) je úplně netoužíme zkoušet. Pokud by vás něco v menu přeci jen zaujalo, počítejte s tím, že platba probíhá bezkontaktně a pouze v eurech. Hotovost ve vlaku vůbec neberou.

Foto: Lenka Gréková

Nutná alespoň základní angličtina

Než dojedeme do Ústí nad Labem, přijde nás zkontrolovat stevard. Jízdenku vidět nechce, stačí mu jména. Kromě omluvy za chybějící vodu a lůžkoviny nám ještě vysvětlí, kde najdeme toalety a umývárny, jak uspořádat kupé na noc a kde koupit občerstvení. Zatímco stevardku na zpáteční cestě vidíme procházet pravidelně, stevarda na cestě do Bruselu kromě počátečního vyřízení formalit až do rána nepotkáme. U personálu mimochodem s češtinou nepochodíte, domlouvat se musíte anglicky nebo německy. Veškeré hlášení ve vlaku probíhá ve čtyřech jazycích, čeština mezi nimi ale není. Jazyková vybavenost personálu je nicméně obdivuhodná, kromě angličtiny a němčiny uslyšíte hlášení ještě v holandštině a francouzštině. Třeba k nim čeština v budoucnu přibude.

Pozitivní zprávou byla funkční klimatizace i zásuvky. S obojím byl u vlaků do Chorvatska totiž problém. Cestou do Bruselu byla venku celkem zima, a tak nás nemile překvapilo nedoléhající okno, které nešlo zavřít. Nakonec jsme tedy místo klimatizace zapínaly na noc ještě topení. Alespoň můžeme potvrdit, že i to ve vlaku fungovalo spolehlivě. Problémy se nám nevyhnuly ani při cestě zpátky, kdy klimatizace ani zásuvky nefungovaly asi první hodinu cesty. To není nic dramatického, naopak musím ocenit, jak rychle se problém podařilo vyřešit. Skvělou zprávou je, že se v kupé dala otevřít okna, hodinku bez klimatizace jsme tedy přežily. Jak dobře a spolehlivě ale bude klimatizace fungovat v létě je otázkou.

Na interiéru i exteriéru vlaku je dost znát stáří vozů. V tomhle směru nemůže European Sleeper například rakouským „nightjetům“ konkurovat. Mou estetickou stránku příliš nepotěšil ani vnější nátěr, který není u jednotlivých vozů sjednocený. Fialový nátěr našeho vozu ladil s vizuálem firmy a rozhodně by slušel celému vlaku, chápu ale, že to není pro firmu prioritou. I přes opotřebovanost se však daří udržovat pořádek. Náš vagon byl dobře uklizený, a to včetně obou toalet a všech tří umýváren.

To byla upřímně věc, na kterou jsem byla hodně zvědavá. Vidina jednoho funkčního záchodu na tři vagony, jako tomu bylo zvykem u RegioJetu, nebyla moc lákavá. Tady ale celou cestu vše fungovalo, jak má, a navíc bylo znát, že se personál o toalety stará. Po celou dobu nechybělo mýdlo, toaletní papír ani papírové utěrky, tekla (většinou teplá) voda a pravidelně vynesené byly i koše. Za tohle tedy rozhodně palec nahoru.

Foto: Lenka Gréková

Originální spaní v pytli

Vzhledem k absenci wifi si cestu krátíme „jako za starých časů“ pozorováním krajiny za oknem. Nejhezčí část trasy je zcela objektivně Česko-saské Švýcarsko. Labe a okolní skály jsou lepší než televize a cesta nám tak krásně utíká. Další cestující nabíráme v Ústí nad Labem, Děčíně, Bad Schandau, Drážďanech a Berlíně. Tam dorazíme krátce před 11 hodinou v noci a sotva se rozjedeme, ohlásí personál začátek nočního klidu, který trvá až do 7 hodin ráno. Díky tomu, že máme soukromé kupé nám odpadá jeho příprava na noc. Volíme spaní na spodních lehátkách, u kterých stačí jen zvednout opěradla a tím zasunout zadní stěnu sedadel a zvětšit prostor na spaní. Nevím, jestli to byl záměr nebo ne, ale v našem kupé nebyl žebřík, který by se měl jinak nacházet pod sedadly.

Jediné, co musíme udělat, je povléct polštář (na cestě zpět už máme povlečeno) a vymyslet, jak je spaní vůbec zamýšleno. K dispozici je totiž kromě polštáře jen deka a něco, co na první pohled vypadá jako povlečení. Na instrukcích nad sedadlem se ale dozvíme, že jde o „prostěradlový spací pytel“, do kterého má člověk vklouznout, čímž zajistí, že se nedotýká ani lehátka ani deky (těžko říct, jestli se tedy po každém použití pere). Soukání do prostěradla nám evokuje závody v pytli, na ty ale bohužel ve vlaku není dost místa, a tak jdeme radši spát. Upřímně nevím, jak bych do toho pytle lezla v prostředním nebo horním lehátku.

Noc je až překvapivě klidná – kupé máme zevnitř zamknuté a závěsy na oknech do chodby i ven poskytují dobré zatemnění. Na cestě do Bruselu je trochu problém větší hluk z našeho netěsnícího okna, naštěstí máme špunty do uší. Ty bych koneckonců doporučila přibalit každému, utlumíte díky nim i případné chrápání vašich spolucestujících. S postelí se tvrdé lehátko samozřejmě srovnat nedá, ale vyspat se dá celkem slušně. Probouzím se až těsně před Amsterdamem, kam přijíždíme něco po 6. hodině ranní (tedy včas). Cestou na toaletu potkávám stevarda, který obchází kupé těch cestujících, kteří v Amsterdamu vystupují. Pravděpodobně se vám tedy nestane, že vaši zastávku zaspíte.

Káva jako z automatu, snídaně ujde

Oficiální budíček začíná chvilku po 7 hodině, kdy nás rozhlas informuje o blížící se zastávce v Rotterdamu. Od této chvíle je také možné si znovu objednávat z palubního menu, pokud se vám tedy podaří zastihnout stevarda. My máme v rámci jízdenky připlacenou snídani za 14€, večer jsme se ale zapomněly informovat, jak a kdy snídani dostaneme, takže nervózně čekáme, jestli vůbec dorazí. Kolem 8. hodiny nám nakonec stevardka do kupé přinese snídaňovou krabičku a jeden kus baleného pečiva. Součástí snídaně má být ještě horký nápoj, ten ale na cestě do Bruselu nedostáváme vůbec. Cestou do Prahy mě stevard nejdřív pošle do vedlejšího vagonu, kde si ho mám objednat u někoho z personálu. Když tam ale dorazím, nikoho nenajdu, a tak mě nakonec ten samý stevard pošle zase sednout a kávu nám o chvíli později donese do kupé. Bez té kávy bychom se ale nakonec obešly. Moc dobrá totiž není. Nespraví to ani cukr, a už vůbec ne smetánka v prášku.

Foto: Lenka Gréková

Obsah snídaňové krabičky byl na obou směrech stejný. K pečivu máte na výběr margarín, marmeládu, paštiku nebo Nutellu (nebo všechno najednou protože víc, než jeden kus pečiva nedostanete). Dále tu je malý ovocný jogurt a balení müsli, dva mini balíčky slaných krekrů, krabička pomerančového džusu, dřevěná lžička, nůž a ubrousek. Za tu cenu (v přepočtu skoro 360 korun) bych asi čekala něco lepšího. Dospělý muž se z takové snídaně asi moc nenají. Snídani máte automaticky v ceně u lůžkových místenek, u všech ostatních tarifů si ji musíte připlatit. Nemusíte ji objednávat předem, při placení ve vlaku vás ale bude stát ještě o 50 centů víc – tedy 14,50€.

Zhodnocení celé cesty

Do cíle nám po snídani zbývá už jen zhruba hodinka. Jedeme totiž, k mému velkému překvapení, načas. To je u tak dlouhého vlaku obdivuhodné a jsem celkem zvědavá, jestli se jízdní řád podaří dodržovat i během hlavní letní sezony. Na příjezdu do Prahy máme zpoždění zhruba 15 minut (většinu ale tvoří čekání v tunelu pod Vítkovem), takže i na zpáteční cestě spokojenost. V Bruselu vlak staví na hlavním nádraží Brussels-Midi (neplést s Brussels-Centraal), odkud to máte do centra pěšky asi 20 minut. Nás čeká celý den objevování města a navzdory tomu, že mi lidé v mém okolí predikovali, jak přijedu nevyspalá a rozlámaná, se celý den cítím fajn. Jen tu chuť kávy z vlaku musím hned napravit zastávkou v nejbližší kavárně.

Foto: Lenka Gréková

Cesta s European Sleeper předčila má očekávání. Až na drobné nedostatky proběhla naše cesta hladce a čas ve vlaku utekl jako voda. Do velké míry je můj zážitek ale ovlivněný tím, že jsme měly soukromé kupé. Dělit se o něj s pěticí cizích lidí, možná hodnotím jinak. Určitě je tu ještě prostor pro zlepšení – spojení rozhodně postrádá lepší nabídku jídla nebo rovnou jídelní vůz (ten je do budoucna v plánu) a modernizaci by potřebovaly samotné vagony. Zarazil mě chaos s číslováním a mírná neorganizovanost personálu, hlavně během roznosu snídaní.

I přesto jsem přesvědčená, že si vlaky své zákazníky našly, obsazenost obou našich spojů tomu odpovídala. Navíc je třeba brát v potaz, že jde o počin pár nadšenců. Provozovat spolehlivé vlakové spojení napříč čtyřmi státy rozhodně není snadná (ani levná) záležitost. Naše cesta v soukromém kupé vyšla na 413 euro (zhruba 10 tisíc korun) za zpáteční lístek. Cena je jinak hodně proměnlivá, záleží, s jakým předstihem a na jaký datum jízdenku kupujete, stejně tak o jakou variantu nebo tarif máte zájem.

Zdroj info: autorský text, vlastní zkušenost autorky, European Sleeper
Zdroj foto: Lenka Gréková