Toulky po Tunisku: Jak jsem oslavila narozeniny na Sahaře

Autor:

Dnes mám narozeniny. Probouzím se tři tisíce kilometrů daleko od domova. Nefunguje tu mobilní signál, natož internet. A přesto má dnešní datum speciální kouzlo.

Je to zvláštní pocit. Po každé, když má člověk narozeniny, je obklopen nejbližšími. Chystá se oslava, bude se krájet dort a dojte ke gratulacím. Tentokrát jsem ale daleko –⁠ v jiném státě, v jiné kultuře. Nemohu říct, že bych byla úplně sama. Na vánoční novinářskou cestu jsem se vydala spolu s báječnými lidmi, které jsem sice nikdy před tím neviděla, ale za ten týden jsme si tak neskutečně sedli, až je to k podivu. Výpravu samozřejmě doplňuje i naše průvodkyně Tuniskem –⁠ Katka. Bez ní by se toto dobrodružství nikdy neuskutečnilo.

Foto: Michaela Rubešová

Jaké je to být tak daleko „sám“?

Sami nejste nikdy. Stačí, když kolem sebe máte skvělé lidi, kteří tak nějak nedovolí, abyste se byť na okamžik takto cítili. Přesto mé myšlenky přeci jen bloudí k rodině. Na druhou stranu jsem ráda, že můžu zažít něco nového. Ostatně, komu se podaří oslavit další rok života na tak netradičním místě, jako je právě Sahara.

Ráno tedy začíná tradičně. Probudím se docela v předstihu, odkryji deku a rychlostí blesku se převlíknu. Přeci jen spali jsme na poušti a teploty zde v noci dosahují velmi nízkých teplot. Mám na sobě tedy zimní bundu, čepici, kožené rukavice a pod kalhotami i legíny. Vylezu ze stanu a všimnu si, že pár jedinců také vstalo dřív, aby si stihli vyfotit východ slunce. Není vyloženě tma, že by nebylo vidět na krok, přesto si sluneční paprsky dávají se svým východem ještě čas a nebe je zbarveno do růžova.

Foto: Michaela Rubešová

Snídaně je až za dvacet minut, a tak si projdu camp Mars, ve kterém jsme ubytováni. Před dvěma lety jsem tu byla a musím říct, že se mnohé změnilo. Přibyly příbytky a také se z kdysi stanové jídelny stala ta cihlová, což je samozřejmě lepší, protože umí udržet uvnitř déle teplo. Po kratší procházce tedy zamířím přesně tam.

Na stole máme horký čaj a snídaně je poměrně skromná. Nelze čekat hody, jste totiž stovky kilometrů od nejbližšího města. Dávám si tedy chlebovou placku, vajíčka a marmeládu.

Den strávíme výletem mimo kemp

Po snídani vyjíždíme na celodenní výlet do oázy, která se nachází poměrně blízko alžírským hranicím. Cesta trvá několik hodin a celou dobu se suneme spíše hlemýždí rychlostí. Ostatně jinak tady ani nelze jezdit. Vyjet několika metrové duny chce opravdu znalosti člověka, který se v poušti narodil. Místy je poušť také kamenitá, a tak máme naklepané faldíky.

Jak cesta ubíhá, dívám se z okýnka na nekonečné nic –⁠ čas na to být se svými myšlenkami. Krajina je jednotvárná a složená ze zrníček zlatavého písku, který může být pro některé cestovatele i hořkým koncem.

Foto: Michaela Rubešová

Někdy se totiž stane, že do nevyzpytatelných dun vjedou džípy nezkušených řidičů a jejich život tady končí. Kolem jednoho ohořelého vraku také projíždíme. Je totiž celkem nebezpečné převážet benzín v zadním prostoru auta, často může vzplát, stejně tak nebezpečné je vydat se do neznámé krajiny. Záchrana je pak spíše jako výhra v loterii.

Konečně dorazíme do cíle, kde se nachází již pár aut. Rozložíme si na písku deky a poobědváme – skladba jídla je velmi podobná snídani, avšak navíc máme datle a mandarinky (ty jsou tu mimochodem nejlepší na světě). Po obědě se většina skupiny jde koupat do teplého jezírka, které je ohříváno termálním pramenem. Já se vydávám na průzkum okolí, avšak jen do bezpečné vzdálenosti od ostatních.

Foto: Michaela Rubešová

Cesta zpět trvá opět několik hodin a nejedeme tou samou cestou. To se nesmí a vlastně by to nebylo ani možné kvůli dunám. Po asi dvou hodinách se zastavujeme na focení. Čeká nás totiž sjezd několika metrů vysoké duny, která vžene do očí strach, neboť si říkáte, že se zákonitě musíte při sjezdu obrátit na střechu nebo lépe –⁠ zapadnout. Vše samozřejmě proběhne v klidu, díky šikovnosti a zkušenostem našich řidičů. Do kempu se dostáváme až k večeru.

Do večeře ještě daleko, a tak si objednáváme pivo – pravda za saharskou přirážku. Pomalu se vrací i ostatní ubytovaní hosté kempu a začíná to tu trošku žít. Hraje hudba, děti sjíždí duny na bobech a někteří dospělí zapalují vodní dýmky.

Foto: Pavel Vítek

Čas na oslavu

Jak slunce pomalu zapadá, jsou na nebi vidět první hvězdy. O kousek dál praská oheň a poskytuje teplo lidem sedícím kolem něj. A mě zavaluje trochu smutek. Leč si to člověk možná hrdinsky nechce přiznat, prostě se mu stýská. Je jedno, jestli je vám 10, 30 nebo 40 let, po rodině se vám bude stýskat vždycky. Po pár minutách mám na tváři zase úsměv, neboť se začíná slavit a to dalším pivem.

Tma pokročila a mně tak nějak zaplesá srdce, když se podívám nahoru. Nebe je poseté hvězdami, je to dokonalé! Krásný dárek k narozeninám. Tohle je přesně to, co na Sahaře miluju, nepřeberné množství hvězd nad hlavou, stačí jen natáhnout prsty a pokusit se dotknout…

Foto: Michaela Rubešová

Avšak ještě než půjdeme na večeři, poprosím všechny přítomné, aby mi splnili jedno narozeninové přání. Požádala jsem každého, aby nahlas vyslovil, za co nebo koho je tento rok vděčný. Jak už to tak bývá, slova občas nezůstala beze slz a většina zúčastněných děkovala za své partnery a rodiny, za zdraví a soudržnost v těžkých časech. A tak to má být. Nic důležitějšího na světě stejně není.

Teď už se ale konečně přesouváme na večeři, která je tříchodová a podává se víno. Před hlavním jídlem mě čeká jedno velké překvapení! Katka mi předává dárek v podobě mých oblíbených datlí a všichni mi zpívají narozeninovou píseň. Je to opravdu dojemné. S přáním ke mně spěchá i manželka majitele kempu a rovněž mi píseň věnuje hudební skupina, která shodou okolností, je zde ubytovaná. Vzpomínky na dnešní den budu mít tedy perfektní. Lepší společnost tak daleko od domova jsem si nemohla přát…

Na druhý den, kdy opustíme brány saharské pouště a na telefonu se mi načte mobilní signál, mi začnou přicházet první narozeninová přání…

Zdroj informací: Autorský text
Zdroj foto: Michaela Rubešová